„Co to, proboha, vyvádíš?!“ zaječela Jaroslava Mareková tak pronikavě, až jí přeskočil hlas. „Ten pozemek patří mně!“
„Pozemek klidně tvůj!“ křikl na ni zeť, zatímco s rachotem strhával plechový díl plotu. „Ale plot jsem platil já! Účtenky mám v autě! A obložení taky! Okna si odvezu stejně!“
„Patriku, zasáhni přece!“ vrhla se Jaroslava Mareková k synovi. „Vždyť to tu celé zničí!“
O pár dní dřív seděla u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, tvářila se utrápeně a před synem i snachou rozehrávala dojemnou scénu.
„Děti moje…,“ povzdechla si rozechvěle. „Rozhodla jsem se. Ta chata už pro mě nemá smysl. Nemám sílu, zdraví mi neslouží jako dřív.“
Vyprávěla, jak je cesta vlakem vyčerpávající a jak musí ještě tři kilometry pěšky přes pole. Minule se jí prý tak zvedl tlak, že se jí zatmělo před očima.
„Vezměte si ji. Užívejte si ji, přestavte si ji, odpočívejte tam.“
Patrik Navrátil okamžitě pookřál. Od dětství měl těch šest set metrů čtverečních v paměti — zarostlou zahradu, křivý plot a malý domek, který děda kdysi postavil z toho, co kde sehnal.
„Mami, to je skvělé,“ usmál se nadšeně. „Šárko, slyšíš? Uděláme tam zahradu snů! Dům opravím, verandu předělám vlastníma rukama.“
Šárka Pražáková se k nim otočila pomalu. Za sedm let už dobře poznala, že podobně okázalá velkorysost Jaroslavy Marekové obvykle skrývá nějaký háček.