„Tak tedy ať si ten pozemek klidně dál zarůstá plevelem,“ uzavřela chladně Šárka.
Hádka se protáhla na bezmála dvě hodiny. Jaroslava Mareková střídavě plakala, připomínala zesnulého manžela a vyčítala Šárce její „maloměšťácké uvažování“. Nakonec je oba prakticky vystrčila ze dveří.
O čtrnáct dní později, při rodinné večeři, kam dorazila i Patrikova sestra Nela Planýová, přišlo překvapení. Jaroslava si slavnostně odkašlala a oznámila: „Když o chatu Patrik nestojí, převedla jsem ji na Nelu. Tadeáš je šikovný, má zlaté ruce. Už si načrtli, jak to předělají.“
Patrik proseděl večer zachmuřený, bezmyšlenkovitě projížděl v mobilu fotografie vysněných domů a jen těžce oddychoval. Šárka klidně dojídala salát. Tušila, že příběh tímhle nekončí.
Nela s Tadeášem se do práce pustili s vervou. Celý červen zaplavovaly rodinný chat nadšené zprávy: objednali nový plot, nechali navézt štěrk, Tadeáš vlastníma rukama vyhloubil jámu pro septik.
„Vidíš? Oni se nebojí riskovat,“ bručel doma Patrik. „A my pořád jen váháme.“
„Počkejme si,“ odpověděla vyrovnaně Šárka. „Čas ukáže.“
Do srpna byla chata k nepoznání. Dům dostal světlý obklad, střecha byla nová a kolem pozemku stál pevný plot. Na slavnostní otevření pozvali všechny. Jaroslava Mareková se usadila na terase do lehátka a spokojeně si prohlížela výsledek.
„Nádhera,“ pochvalovala si. „Nelo, Tadeáši, odvedli jste kus práce. Šárko, podívej se na ten plot!“
Tadeáš přistoupil ke stolu a tiše oslovil: „Mami,“