„Mami, máme schované všechny účtenky,“ pokračoval Tadeáš klidně, ale pevně. „V pondělí bychom mohli zajet na úřad a přepsat pozemek na Nelu. Slíbila jsi, že jakmile bude hotovo, vyřídíme to.“
Jaroslava Mareková si náhle začala zaujatě prohlížet nehty, jako by šlo o nesmírně důležitou věc. „Tadeáši, proč takový spěch? Vždyť tu můžete být, užívat si to. Nikdo vás odsud nevyhání.“
Nela ztuhla. „Jak to myslíš? Takhle jsme se přece nedomluvili.“
„Řekla jsem, že chatu můžete používat,“ odvětila Jaroslava chladně. „Ale přepisovat majetek? Člověk nikdy neví, co přinese život. Dnes jste spolu, zítra může být všechno jinak. Nemovitost má zůstat v rodině. Psána na mě. To je jistota.“
Od té chvíle šlo všechno rychle z kopce.
Tadeáš beze slova vzal nářadí a začal rozebírat plot, který sám stavěl. Nela vztekle vytrhala růžové keře z nového záhonu. „Tak si to tu užij!“ křikla směrem k terase.
Přivolaná policie situaci jen formálně zhodnotila. Mladý poručík po kontrole dokladů pokrčil rameny. „Jde o občanskoprávní spor. Pokud jste věci pořídili vy, máte právo si je odvézt.“
Za necelou hodinu připomínal pozemek místo po vichřici.
„Tak je to, mami,“ řekla Nela, když nasedala do auta. „Teď si své hospodářství spravuj sama.“
Když se Jaroslava obrátila na Patrika Navrátila s prosbou o podporu, jen zavrtěl hlavou. „Nenabízela jsi nám chatu. Chtěla jsi nás mít pod kontrolou.“
„Jedeme, Šárko,“ dodal tiše.
Později Jaroslava Mareková pozemek prodala. S dětmi už neudržuje žádný kontakt a svému okolí vypráví, že ji opustily. Podrobnosti ovšem raději vynechává.