Šárka se nadechla a klidně pronesla: „Jaroslavo Mareková, to je opravdu překvapení. Ale ráda bych si hned na začátku vyjasnila jednu věc.“
Opřela se o opěradlo židle a zadívala se tchyni přímo do očí. „Jak to chcete právně ošetřit? Sepíšeme darovací smlouvu, nebo pozemek rovnou přepíšete na Patrika?“
V kuchyni náhle ztichlo. Patrik po ní střelil nesouhlasným pohledem, Jaroslava Mareková zůstala několik vteřin beze slova.
„Šárko, ty jsi ale… opatrná až příliš,“ protáhla dotčeně. „Já k vám přijdu s dobrým úmyslem, jako máma, a ty na mě vytahuješ papíry a úřady. Copak jsem vám cizí? Řekla jsem, že je to vaše, tak je to vaše. Proč hned běhat za notářem a vyhazovat peníze?“
„Protože ta chalupa je ve špatném stavu,“ odpověděla Šárka věcně a přesunula se ke stolu naproti ní. „Plot je rozpadlý, střecha na kůlně zatéká, podlahy jsou shnilé. Jen základní opravy vyjdou minimálně na půl milionu korun. A já opravdu nehodlám investovat společné úspory do něčeho, co nám právně nepatří.“
Na okamžik se odmlčela. „Dnes se rozhodnete darovat, zítra si to můžete rozmyslet. A my zůstaneme s prázdnou.“
„Jak si to vůbec dovoluješ!“ vykřikla Jaroslava Mareková a přitiskla si ruce na hruď. „Patriku, slyšíš ji? Obviňuje mě z vypočítavosti!“
„Šári, no tak… máma přece říká, ať si to vezmeme,“ zamumlal nejistě.
„Ne, Patriku. Buď bude darovací smlouva a hned zítra objednáme řemeslníky. Ne.“