V trolejbusovém depu se naléhavě hledal průvodčí pro linku číslo 12. Po nedávné dopravní reorganizaci se práce proměnila v očistec. Některé spoje byly bez náhrady zrušeny, jiné naopak prodlouženy až za hranici únosnosti. Intervaly se protáhly, vozy přijížděly přeplněné a cestující stáli namačkaní jeden na druhého. Uvnitř panovalo dusno nejen kvůli vydýchanému vzduchu, ale i kvůli náladě. V takových podmínkách vydrželi jen ti nejotrlejší, bezohlední nebo lidé zahnaní finanční nouzí ke zdi. A i ti často po první výplatě zmizeli.
„Strčte si tu svou dvanáctku za klobouk!“ rozkřikla se Miluše Konečná, která dělala průvodčí už patnáct let. V ranní špičce dokázala se zavřenýma očima spočítat nastupující a obratně prodat lístek i těm největším vykukům. Jenže při představě linky číslo 12 jí zatrnulo.
„Jste naše poslední naděje,“ přemlouval ji vedoucí depa téměř prosebně. „Navýšíme vám plat o des… tedy o pět procent!“ zakuckal se, jako by právě nabízel životní příležitost.
„Těch pět procent si nacpěte do pneumatického systému!“ procedila mezi zuby Miluše, vstala od stolu a bez ohlédnutí opustila kancelář.
Mohla si to dovolit. Propustit ji nepřipadalo v úvahu – nebyl nikdo, kdo by ji nahradil.
„A co teď, Radmilo Benešová?“ obrátil se zoufale šéf na svou sekretářku. Ta jen bezradně pokrčila rameny.
Vtom se dveře s táhlým zaskřípěním pootevřely. Do místnosti vstoupilo cosi tak oslnivého, že z toho přecházel zrak, a tak okázalého, až z toho bolely zuby.
„Gúd aftěrnoon,“ pronesla s venkovským přízvukem dáma v křiklavých šatech, které měla zastrčené do úzké dlouhé sukně.
Paže jí halily černé saténové rukavice, nápadně vytahané od loktů až po konečky prstů. Na hlavě se jí tyčil klobouk připomínající satelitní talíř, z něhož trčelo pírko jako anténa. Mohlo jí být dávno po pětatřicítce, ale chovala se, jako by sotva překročila dvacítku.
Z kabelky vytáhla krabičku levných cigaret, jednu zasunula do dlouhé špičky a zapálila si.
„Za kým jdete?“ ujala se slova Radmila Benešová, protože vedoucí evidentně přišel o řeč.
„Jmenuji se Leontýna Králová,“ představila se žena sametovým, teatrálně vznešeným hlasem. „Přišla jsem, protože mě potřebujete.“
„Obávám se, že jste si spletla adresu,“ nadechl se šéf, původně chtěl říct něco o blázinci, ale spolkl to. „Kosmetický salon je naproti přes ulici, stačí ujít pár kroků…“
„Mýlíte se vy, mon cher,“ přerušila ho Leontýna chladně. „A to hned dvakrát.“
Posadila se, přehodila nohu přes nohu a vyfoukla oblak kouře tak hustý, až se v rohu začala odlepovat tapeta a plastová monstera povadla.
„Zaprvé jste nenabídl dámě čaj. Zadruhé – do salonů nechodím. Skutečná dáma si dokáže upravit tvář sama,“ pousmála se rty v odstínu rudé říjnové revoluce. „Dovolím vám zaměstnat mě jako průvodčí.“
„Jako průvodčí?“ zbystřil vedoucí, který ji ještě před minutou chtěl co nejrychleji vyprovodit.
„Oui,“ odfrkla si Leontýna a pírko na klobouku se komicky zachvělo.
„Proč jste to neřekla rovnou!“ rozzářil se a popadl svou zažloutlou plechovou hrnkovku s mopsem. „Ach, promiňte, žádný čaj tu vlastně nemáme,“ dodal rozpačitě při pohledu na dva vyschlé sáčky na talířku.
„Nevadí. Příště budete připravenější,“ odvětila klidně. Z kabelky vytáhla termosku, porcelánový šálek s podšálkem i celý citron.
Kanceláří se rozlila vůně silného bergamotového nálevu s heřmánkem. Citron rozkrojila napůl a jednu část vhodila do šálku.
„Jste si jistá, že tu práci zvládnete?“ zeptal se opatrně vedoucí.
Leontýna pozvedla obočí tak vysoko, až se klobouk nepatrně nadzvedl. „Naznačujete snad, že nejsem dost bystrá?“
„To vůbec ne!“ začal se omlouvat. „Jen mi není jasné, proč byste o něco takového stála.“
„Je to koníček,“ odpověděla s lehkostí. „Potřebuji si vyplnit čas mezi sobotním bridžem a pátečním kuželkářským večerem.“