„To je tedy skvělé, proti tomu nic nemám,“ začal vedoucí horlivě přikyvovat. „Beru vás. Nastupujete.“
Natáhl k ní zpocenou dlaň.
Leontýna Králová si jeho ruku změřila pohledem, především husté ochlupení na prstech. „Očekáváte snad polibek?“ otázala se nevinně.
„Ale kdepak!“ vyjekl rozpačitě. „Chtěl jsem si jen potřást rukou na znamení dohody. Prosím, posaďte se zatím na chodbu, Radmila Benešová s vámi sepíše potřebné papíry.“
Leontýna s ledovým klidem uložila šálek, citron i ostatní proprietky zpět do kabelky a pomalým, důstojným krokem zamířila ke dveřím.
Sotva zmizela, Radmila vpadla do kanceláře. „Pane řediteli, vy to myslíte vážně? Vždyť je úplně mimo!“
Rostislav Havelka si promnul čelo. „Právě proto je ideální. Normální člověk by na dvanáctku nevydržel ani týden. A my máme konečně vyřešený problém.“
„Jaké máte patronymikum?“ zeptala se Radmila, zatímco ťukala do klávesnice.
„Můj drahý otec se jmenoval Eduard,“ odpověděla Leontýna s hrdostí, jako by oznamovala šlechtický titul.
„Takže Eduardovna?“ zvedla Radmila obočí.
„Eugenie,“ pronesla klidně Leontýna.
Sekretářka se na okamžik zarazila. „Kolik je vám let?“
„Jsem plnoletá, to vám musí stačit.“
„To je zřejmé,“ procedila Radmila mezi zuby. „Ale potřebuju rok narození.“
Leontýna se naklonila blíž. „Tipněte si. Napíšete číslo a já vám sdělím, zda jste se trefila.“
Radmila kysle vydechla a údaj o věku raději smazala úplně. „Místo narození?“
„Pocházím z Nového Světa,“ odpověděla slavnostně Leontýna a teatrálně zavřela oči, jako by ji ovanul mořský vánek.
„Z Ameriky?“ vyhrkla Radmila s náhlým zájmem.
„Ale kdepak. Nový Svět je zahrádkářská kolonie za Prahou,“ upřesnila Leontýna neméně pyšně.
„Aha… Poslední zaměstnání?“
„Ach, má drahá,“ přešla Leontýna do lehce francouzského tónu, „pohybovala jsem se mezi elitou. Jednala jsem s nejvlivnějšími osobnostmi města, každý respektoval mé pokyny a podřizoval se mým rozhodnutím.“
Radmila na ni mlčky zírala.
„Obsluhovala jsem závoru u vjezdu do budovy krajského úřadu,“ dodala Leontýna věcně.
Ve dveřích se znovu objevil Rostislav Havelka. „Už jsme hotovi?“
„Téměř,“ odpověděla Radmila unaveně. „Proč?“
„Napadlo mě, že by mohla nastoupit hned dnes.“
„Pane řediteli,“ obrátila se k němu Leontýna přísně, „trpělivost je ctnost.“
Havelka zahanbeně ustoupil, ale ona jej gestem zadržela. „Za okamžik jsem vám k dispozici.“
„Dovolte, abych vás představil. Bohumil Šimek, náš řidič,“ uvedl ji Havelka k drobnému muži s knírkem, který působil, jako by ho silnější vítr mohl odnést.
„Very pleased to meet you, Voldemare,“ natáhla Leontýna ruku, jako by čekala polibek.
„Já jsem Bohumil,“ opravil ji tiše a potřásl jí rukou.
„Samozřejmě, Voldemare,“ usmála se blaženě. „Tak tedy, je náš oř již připraven?“
„Prosím?“
„Trolejbus,“ upřesnila. „A buďte tak laskav a upravte se. Nevezeme přece dobytek.“
Bohumil bezradně rozhodil rukama a ukázal na vytahané tričko vyšisované mnoha praními. „Nic jiného nemám.“
Leontýna otevřela kabelku a vytáhla černý motýlek. „Dnes vám vypomohu. Připněte si jej. A učesejte se.“
Řidič na ni zůstal civět, ale kravatu si poslušně vzal a odšoural se k vozu. Leontýně mezitím předali blok jízdenek, platební terminál a několik neurčitých rad.
„Hlavně žádný stres,“ usmíval se Havelka povzbudivě. „První den bývá nejtěžší.“
„Ale prosím vás,“ mávla rukou. „Vybírat od lidí peníze je to nejjednodušší zaměstnání na světě.“
S kotoučem lístků navlečeným na prstu se vydala k postaršímu trolejbusu, boky se jí při chůzi kolébaly v přehnaném rytmu.
První zastávka ležela u tržiště. Dveře se rozletěly a dovnitř se nahrnuli cestující, rychle obsadili sedadla a zabořili pohledy do displejů mobilů nebo do špinavých oken.
Leontýna zamířila rovnou k shrbenému muži v tričku s nápisem „Rammstein“, který vypadal, jako by ho svět obtěžoval svou existencí.
„Guten Tag,“ pronesla s přehnaným přízvukem. „Prosím o úhradu jízdného, pane pasažére.“
Muž beze slova vytáhl bankovku v hodnotě pěti tisíc korun a podal jí ji. Každý den to zkoušel – dobře věděl, že u průvodčích obvykle nebývá dostatek drobných, aby mu mohli vrátit.