„Takže drobnější bankovku u sebe opravdu nemáte?“ zeptala se Leontýna Králová s nepřirozeně laskavým úsměvem, jako by hovořila s diplomatickým sborem a ne s otráveným cestujícím.
„Nemám,“ odsekl muž tak kysele, až to zabolelo i okolostojící.
„Ach tak,“ rozzářila se. „To musí znamenat, že se vám mimořádně daří. Takový distingovaný pán! Řekla bych šlechtický rod – hrabě? Možná baron?“ rozhlížela se po voze a mluvila hlasitěji, než bylo nutné. „Čemu se vaše urozenost věnuje? Těžbě zlata? Ropným vrtům? Nebo obchodujete s akciemi?“
Ptala se naprosto vážně, bez jediného mrknutí oka. Z různých koutů se ozvalo potlačované pochechtávání a muž se scvrkl do sebe ještě víc.
„Předpokládám, že vracet vám nazpět je pod vaši úroveň?“ natáhla ruku, jako by si bankovku chtěla uložit do brašny. To už však cestující prudce zareagoval, pětitisícovku jí vytrhl a po zběsilém prohledání kapes vysypal přesnou částku v menších.
Leontýna si demonstrativně prokřupala kolena, cosi mezi pukrletem a gymnastickou rozcvičkou předvedla uprostřed uličky a vydala se dál vstříc svému publiku.
„Já se tady udusím!“ zachytila ji náhle za sukni žena s tváří rudou jako přezrálé rajče. V druhé ruce svírala těžkou tašku plnou sazenic.
„Naprosto vás chápu,“ usedla si Leontýna naproti ní s nadšením, jako by právě obdržela pozvánku k debatě.
Nešťastná pasažérka okamžitě pochopila, že si naběhla.
„Tenhle vzduch je nesnesitelný,“ pokračovala průvodčí zaníceně. „Ne fyzicky – duchovně! Řekněte mi, kolik divadelních premiér město nabídlo za poslední rok? A kolik otevřelo supermarketů? Ostuda! A knihovny? Navštívila jste někdy Pinacoteca Ambrosiana? V Miláně, pochopitelně. Mimochodem, konají se tam i ty nejvytříbenější módní přehlídky.“
Žena jen bezradně kroutila hlavou. Dusno ji rázem přešlo, stejně jako starost o nedostatek cibulových sazeček. V mysli se jí vybavila pohodlná cesta na trh autem jejího zetě, kde mohla podle libosti otevírat okénka a zapnout klimatizaci – a hlavně kde nikdo nevyslovoval slova jako „Milán“ či „Ambrosiana“. Hádka, kterou tehdy vyvolala, jí připadala jako osudová chyba.
Leontýna už se nadechovala k pojednání o levandulových polích Provence, když se vůz zastavil. Dveře se rozlétly a dovnitř se nahrnula masa lidí všech věkových kategorií i náladových odstínů. Těla se tiskla jedno k druhému, lokty narážely do žeber, vzduchem létaly podrážděné poznámky. Nahromaděná zloba z celého dne se vypouštěla jako pára z přetopeného kotle.
Taková tlačenice obvykle znamenala pro průvodčí konec jakýchkoli pokusů o kontrolu jízdného. Jenže Leontýna měla právě naplánovanou čajovou pauzu. Její termoska dokázala udržet tekutinu v teplotě připomínající lávu a ona zásadně nepila z poloprázdného hrnku.
Když se vydala uličkou, v jedné ruce vybírala peníze a v druhé nesla až po okraj naplněný šálek s vroucím čajem, dav se před ní rozestupoval téměř zázračně. I biblický prorok by jí mohl závidět, jak poslušně se to lidské moře dělí.
Ne všichni však považovali její vystoupení za hodné pozornosti. Jeden muž seděl rozvalený, nohu přes nohu, a ignoroval starší lidi, kteří se vedle něj sotva drželi madel. Provokoval okázale – utrousil hrubé poznámky, odplivoval si na podlahu a ke všemu si zapálil cigaretu.
„Mon ami,“ oslovila ho Leontýna s lehkou úklonou, „byla bych vám zavázána, kdybyste se přestal chovat, jako byste fandil na tribuně.“
Ukázala přitom na rozhořčené cestující a označila je za „vybranou společnost“, které takové projevy nejsou po chuti.
„Je mi úplně jedno, co si myslí vaše společnost,“ zasyčel muž, vytáhl z kapsy jakýsi průkaz a teatrálně jej ukázal kolem. Reakce byla okamžitá – oči se odvrátily, reptání ustalo.
„V tom případě bych vás směla požádat alespoň o oheň pro dámu?“ pousmála se Leontýna a vytáhla z kabelky dlouhý náustek.
Muž se ušklíbl, ale zapalovač přiložil. Průvodčí potáhla z cigarety a hustý oblak kouře mu vydechla přímo do obličeje.
„Věřte mi, rozumím vám,“ pronesla zasněně. „Když jsem kdysi spolupracovala s vedením města, také jsem si mohla dovolit lecjaké výstřelky. To byly časy…“