Každou další větu Leontýna zakončila pomalým potažením a vzápětí vyfoukla nový oblak dýmu. Ten se líně rozprostíral po voze a obepínal nešťastného cestujícího tak vytrvale, až měl člověk dojem, že se mu obličej pod tím náporem rozteče a košile se rozpadne na jednotlivá vlákna.
„Víte co? Máte vlastně pravdu!“ pokračovala zaníceně, aniž by přestala kouřit. „Proč bychom se měli podřizovat davu? Elita přece určuje pravidla. Je naším posláním nastavovat světu mantinely!“
Muž neřekl ani slovo. Jen zoufale svíral rty a snažil se zadržet dech, jako by dokázal uzavřít všechny tělesné póry, kudy by se k němu mohl dostat další molekulární útok.
Leontýna Králová hovořila bez přestávky. Bylo zjevné, že přítomnost posluchače je pro ni čistě dekorativní záležitostí. Dokázala by vést dialog i s hasicím přístrojem a přesvědčit jej, aby vzplál. Když sáhla po další cigaretě, mužova trpělivost definitivně povolila. Pokusil se procpat k zadním dveřím, jenže marně. Ostatní těla vytvořila neprostupnou hradbu a neuhnula ani o centimetr.
V panice přejížděl očima interiér a hledal nouzové kladívko na rozbití skla. To však zmizelo kdysi dávno, patrně ještě v devadesátých letech. Nakonec už nevydržel. Prudce otevřel malé okénko a doslova se po hlavě vrhl vstříc proudu čerstvého vzduchu.
„My friend, kam se ženete?“ zvolala Leontýna znepokojeně. „Ještě jsme si nevyměnili adresy ani názory na současné konceptuální umění!“
Jenže muž už mířil do nehostinné, leč mnohem bezpečnější náruče asfaltu. Cestou si přísahal, že pokud tuhle eskapádu přežije, cigarety se už nikdy ani nedotkne.
O pár zastávek dál nastoupila předními dveřmi kontrolorka, známá svou zálibou v pokutách a veřejném kárání. Postrach černých pasažérů i samotných průvodčích. Vstupovala s jasným úmyslem někoho exemplárně potrestat. Sotva se však dveře zavřely, cosi jí připadalo zvláštní. Z reproduktorů se místo obvyklého hlášení linuly tlumené jazzové tóny, za volantem seděl uhlazený řidič v tričku a motýlku a cestující svírali jízdenky tak křečovitě, jako by šlo o cenné papíry.
Kontrolorka prošla vozem tiše, bez obvyklého teatrálního „Jízdenky, prosím!“. Z napjatých pohledů pochopila, že upozorňovat na svou přítomnost by nebylo rozumné. A když spatřila, jak Leontýna zaníceně zasvěcuje jednoho školáka do nejnovějších drbů z prostředí německého baletu, jen nenápadně ukázala průkaz a při nejbližší zastávce raději vystoupila.
„Tak co říkáte na svůj první den?“ zeptal se opatrně Rostislav Havelka, když se trolejbus vrátil do vozovny.
„Co bych vám povídala, monsieur šéfe,“ povzdechla si Leontýna. „Mýlila jsem se. Oproti tomuhle je pletení košíků vzrušující adrenalinový sport.“
Ředitel už chtěl svěsit hlavu, když ho zarazila dalším dodatkem:
„Příště si vezmu pletení s sebou. Aspoň se nebudu nudit. Lidé v trolejbuse jsou sice pozoruhodní, ale příliš rychle mizí. Člověk se sotva představí a už vyskočí za jízdy.“
„Takže zítra s vámi můžeme počítat?“ rozzářil se.
„Samozřejmě, mon cher. Jen bych měla drobnou prosbu…“
Rostislav Havelka zbystřil.
„Cokoli si budete přát!“
„Nechal byste prosím zkontrolovat čalounění mé sedačky? Došlo k menšímu nedorozumění. Musela jsem si jednou nahlas ulevit, protože mě po celou směnu lehce probíjel proud. Pokud je nutná pokuta, přijímám ji. Ať je věc uzavřena.“
Ředitel horlivě přikývl, rozloučil se sérií úklon a spěchal situaci prověřit. U trolejbusu nasadil sběrače na vedení, vstoupil dovnitř a usedl na průvodcovu sedačku.
To, že neproletěl střechou ven, lze považovat za malý zázrak. Rána byla taková, že mu ohořely chloupky v nose a hlavou mu probleskla slovní zásoba, která by vystačila na několik soudních procesů.
„Sepište Leontýně Králové mimořádnou odměnu,“ oznámil po návratu sekretářce, bledý, avšak rozhodný.
„Odměnu? Vždyť pracovala jediný den…“
„Máte pravdu,“ zamyslel se. „Tak ji vystavte rovnou dvojnásobnou.“