„Pro tebe tady není žádné místo,“ pronesla Růžena Červenýová klidně, aniž by zvýšila hlas. „Jsi jen přebytek. Chyba v rovnici.“
Seděla v koženém křesle v kanceláři notáře tak samozřejmě, jako by šlo o její osobní trůn. Záda rovná, nohy elegantně překřížené, na nohou vyleštěné lodičky, vlasy dokonale zastřižené do přesného mikáda. V prstech držela desky se zlatou sponou, které působily téměř slavnostně. V pracovně Miloslava Tesaře se mísila těžká vůně jejího drahého parfému s jemným odérem starého dřeva a archivních spisů.
Martin Moravec, můj manžel, seděl vedle ní. Hlavu měl sklopenou a zaujatě si prohlížel své nehty, jako by na nich našel něco nesmírně důležitého. Za celou dobu se na mě nepodíval. Nezastal se mě. Šest let společného života z něj vyprchalo beze stopy, jako když necháte otevřenou láhev a alkohol se vypaří. Zůstala jen prázdná schránka, která poslušně přikyvovala každému slovu své matky.
„Z právního hlediska, milá Kateřino Kovářová,“ pousmála se Růžena Červenýová a lehce přimhouřila oči, „byl ten dům pořízen z peněz získaných prodejem dědictví po mém zesnulém manželovi. To, že tam máš trvalé bydliště a hradila jsi část účtů, je bez významu. Ber to třeba jako nájem. Pane Tesaři, připravte darovací smlouvu.“
Notář, podsaditý muž s unaveným pohledem, ke mně zvedl oči. Nebyla v nich účast, jen profesionální vyčkávání.
„Máte proti tomu námitky, paní Kovářová?“ zeptal se věcně.
Upravila jsem si popruh své staré kabelky. Uvnitř ležela nenápadná šedá složka. Ta, kterou jsem před půl rokem nechala oficiálně okopírovat z archivu. Dokumenty, na které Růžena Červenýová zřejmě raději zapomněla.
„Ano, mám,“ odpověděla jsem klidně.
Tchyně se krátce, pohrdavě zasmála. Martin konečně zvedl hlavu a v jeho očích se zablesklo podráždění. Chtěl mít klid. Aby matka byla spokojená. Abych se sebrala, odnesla si pár krabic a naši šestiletou Natálii Krejčíovou a zmizela z jejich života.
„Katko, prosím tě, nedělej scény,“ zamumlal. „Máma to vysvětlila. Ten dům je její. My jsme tam jen bydleli.“
Podívala jsem se na něj a vybavila si březnovou noc, kdy měla Natálie silný zánět průdušek. Odmítl nás odvézt do nemocnice, protože „máma říkala, že je to jen nachlazení a benzín není zadarmo“. Tenkrát jsem počítala poslední koruny na taxi a držela dceru v náručí, zatímco se třásla horečkou.
V práci na katastrálním úřadě mi přezdívají „archivní červ“. Znám každý regál ve třetím sektoru. Dokážu rozeznat ročník dokumentu podle vůně papíru – spisy z roku 1994 mají lehce nakyslý pach smíšený s prachem. Posledních šest měsíců jsem obědové pauzy trávila právě tam, mezi starými privatizačními listinami.
Růžena Červenýová mě měla za obyčejnou sekretářku, která jen přerovnává šanony. Netušila, že jsem hlavní specialistka na obnovu vlastnických práv.
Položila jsem šedou složku na stůl před notáře.
„Než podepíšete darovací smlouvu k domu v Plzni,“ řekla jsem pevně, „doporučuji vám prostudovat tyto materiály.“
Růžena Červenýová ztuhla a její sebejistý výraz se poprvé nepatrně zachvěl.