Růžena Červenýová si teatrálně povzdechla a zaklonila hlavu.
„Proboha, zase účty za elektřinu? Jestli jde o pár korun, pošlu ti je na účet, nemusíš z toho dělat vědu.“
„Nejde o žádné složenky,“ odpověděla jsem klidně a rozevřela desky. „Je to předávací protokol k pozemku z roku 1996. A taky kupní smlouva na rozestavěnou stavbu.“
Její pohyb ustal. Pěstěná ruka s nalakovanými nehty, která mířila k peru, zůstala viset těsně nad stolem.
„Kdes to vzala? Ty papíry shořely při požáru na starém úřadě,“ vyhrkla, ale větu nedokončila.
„Neshořely,“ namítla jsem. „Jen byly chybně zařazené v archivu. Stačila jedna přeházená číslice v katastrálním čísle a nikdo je nedokázal dohledat. Hledala jsem je půl roku.“
Otočila jsem list směrem k notáři.
„Podívejte se na podpis kupujícího. Není to váš manžel. Ani vy, Růženo Červenýová. Jako nabyvatel je uveden můj otec – Oldřich Válek.“
V místnosti se rozhostilo takové ticho, až bylo slyšet, jak venku tramvaj drhne kolejnice při zatáčce.
Martin Moravec se naklonil dopředu. „To je nesmysl. Tvůj otec? Vždyť to byl obyčejný inženýr.“
„Byl to inženýr, který v roce 1996 investoval všechny své úspory do tohohle pozemku,“ pronesla jsem vyrovnaně, slovo po slovu. „A krátce nato zemřel. Vy jste tehdy pracovala na úřadě a jako vzdálená příbuzná jste mé matce ‘pomohla’ s vyřizováním.“
Růžena zbledla. Líčidla na jejích tvářích působila najednou jako dvě nepřirozené skvrny.
„Máma byla na dně. Důvěřovala vám,“ pokračovala jsem. „Přesvědčila jste ji, že když se dům napíše na vás, vyjde to daňově výhodněji. A pak jste jaksi zapomněla převod vrátit. Když jste mě před půl rokem chtěla vyhodit z domu, rozhodla jsem se, že už to nenechám být.“
Z desek jsem vyndala druhou obálku – menší, zapečetěnou archivní pečetí.
„Tady je znalecký posudek k padělanému podpisu na plné moci, na jejímž základě přešel dům v roce 1998 do vašeho vlastnictví. A také kopie mého trestního oznámení. Je už zaevidované, číslo jednací najdete na zadní straně.“
Miloslav Tesař si dokumenty převzal a mlčky je pročítal. Minuta se táhla. Pak druhá.
Nakonec zvedl oči. „Růženo Červenýová, darovací smlouvu nemohu sepsat. A navíc jsem povinen veškeré úkony týkající se této nemovitosti okamžitě pozastavit, dokud se věc neprošetří.“
Martin se díval střídavě na matku a na mě. Z jejího pohledu zmizela povýšenost. Zůstala jen syrová, lepivá obava člověka přistiženého při dávném podvodu.
„Ty… tys to věděla celou dobu?“ zašeptal. „Bydlela jsi s námi, seděla u jednoho stolu a…“
„A poslouchala, jak mě tvoje matka před naší dcerou označuje za nulu,“ doplnila jsem tiše. „Ano. Věděla jsem to. A čekala jsem na tenhle okamžik.“
Pomalu jsem se postavila.