„…jako u tebe v práci,“ dodala vážně.
Rozesmála jsem se tak nahlas, až se zvuk rozlehl prázdnou chodbou a odrazil se od holých stěn.
„To není prach, Naty,“ odpověděla jsem a pohladila ji po vlasech. „To voní po pravdě. Na tu si člověk musí zvyknout.“
Večer jsem si vzala svetr a posadila se na verandu. Za plotem se ozýval smích a cinkání nádobí – u Kratochvílů měli zahradní grilování. Vzduchem se nesla vůně kouře a opečeného masa. Pan Kratochvíl, hlava rodiny, si mě všiml. Nepromluvil, jen zvedl ruku na pozdrav. V jeho pohledu bylo tiché porozumění. Viděl všechno. Letní výstupy Růženy Červenýové, stěhování věcí sem a tam, teatrální scény, jejichž jediným cílem bylo jediné – donutit mě odejít.
Oplatila jsem mu kývnutím.
Zítra mě čekala práce v archivu. Na stole tam ležela hromada spisů k převodu vlastnictví. Papíry, razítka, podpisy. Důkazy. Ale to bylo až zítra. Teď jsem jen seděla, dívala se do potemnělých oken okolních domů a naslouchala tichu, které bylo po dlouhé době klidné.
Za tři měsíce padl rozsudek. Soud označil smlouvu z roku devadesát osm za neplatnou. Růžena Červenýová se sice pokusila o odvolání, ale její právník – prošedivělý muž s unavenýma očima – jí po prvním jednání doporučil, aby toho nechala a „nedělala ze sebe veřejnou ostudu“.
Martin Moravec mi zavolal jen jednou. Potřeboval prý nějaké nářadí z garáže. Vynesla jsem krabici před branku a nechala ji tam. Bez vzkazu.
Uplynul rok.
Seděla jsem znovu v notářské kanceláři. Tentokrát Miloslav Tesař připravoval dokumenty k dědictví pro Natálii Krejčíovou.
„Máte to všechno pečlivě srovnané, paní Kovářová,“ poznamenal a poklepal na mou šedou složku. „Ta vydrží věčnost.“
Usmála jsem se. „Archivní kvalita,“ odpověděla jsem klidně.
Když jsem vyšla ven, málem jsem do někoho vrazila. Martin. Za ten rok zestárl snad o deset let. Vlasy mu prokvetly šedinami, bunda na něm visela a působila obnošeně. Po jeho boku šla Růžena Červenýová, opírala se o hůl, ale v očích jí stále blýskalo cosi ostrého a neústupného.
Minuli mě, jako bych byla vzduch. Tchyně po mně střelila krátkým pohledem a hned se odvrátila, cosi si brumlala pod vousy. Martin se ani neobtěžoval zvednout hlavu.
Nasedla jsem do auta a podívala se do zpětného zrcátka. Dívala se na mě žena, která už nebyla bezejmenná, ani odstrkovaná, ani zahnaná do kouta.
Napadlo mě, jestli ještě schovává ten plánek pozemku s hnědou skvrnou od čaje.
Ale odpověď jsem znala.
Věděla jsem to od samého začátku.