Desky jsem pevně zavřela. Kovová přezka zaklapla s ostrým, suchým cvaknutím, které v tichu znělo téměř jako výstřel.
„Klíče od domu si vyzvednu dnes večer,“ pronesla jsem klidně. „Oznámení o vystěhování vám doručí můj právník. Máte tři dny na to, abyste si sbalili své věci.“
Růžena Červenýová pootevřela ústa, jako by chtěla něco namítnout. Pak je zase zavřela. A už neřekla nic.
Vyšla jsem z kanceláře. Na chodbě byl vydýchaný vzduch. Na lavičce seděla mladá žena s malým chlapcem, který si po koleni posouval plastové autíčko.
„Mami, už půjdeme?“ zeptal se netrpělivě.
„Za chvilku, broučku,“ odpověděla tiše.
Seběhla jsem schody dolů. Venku panoval chladný, typický plzeňský říjen. Vítr vířil spadané listí u vstupu do notářské kanceláře. Vytáhla jsem mobil.
„Mami?“ ozvala jsem se, hlas pevný a vyrovnaný. „Je to hotové. Sbal Natálii. Vracíme se domů.“
„Kačenko… a co Martin?“ zazněla na druhém konci obvyklá starost.
„Martin zůstane se svou matkou,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Budou mít dost času si všechno vyříkat.“
Vydala jsem se směrem k tramvajové zastávce. V kabelce ležely šedé desky — můj štít, můj důkaz. Věděla jsem, že mě čeká soud. Bylo mi jasné, že Růžena Červenýová se nevzdá bez boje. Ale strach už mě nesvíral. Ten mě provázel posledních šest let. Teď mi bylo jen chladno.
K domu jsem dorazila navečer. Ke svému domu.
Martin Moravec stál na zápraží s taškou nákupu v ruce. V drahém kabátě působil před oprýskanou verandou téměř komicky.
„Kačko, musíme si promluvit,“ spustil.
„O čem? O tom, jak jsi dnes mlčel?“ prošla jsem kolem něj bez zastavení.
„Máma je stará… jen se do toho zamotala.“
Zastavila jsem se a otočila k němu.
„Nezamotala se, Martine. Před třiceti lety ten dům vzala mé matce. A dnes jsi jí pomáhal vzít ho mně.“
„A kam máme jít?“ v jeho hlase zazněla dotčenost. „Jsme přece rodina.“
„Ty máš svou matku,“ odemkla jsem dveře vlastním klíčem. „Já mám dceru. A tenhle dům.“
Vešla jsem dovnitř. Uvítala mě známá vůně — Natáliiny tempery, staré knihy a slabý nádech skořice. Růžena vždy pekla sladké, když chtěla působit laskavě.
Na kuchyňském stole stála její oblíbená váza z těžkého českého skla. Vzala jsem ji do ruky, chvíli ji obracela v prstech a pak ji opatrně postavila zpět. Ne dnes.
Telefon se zachvěl. Zpráva od tchyně: „Ten dům ti zlomí vaz. Zničím tě.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem si její číslo zablokovala. I Martinovo.
Asi za hodinu přijela maminka s Natálií Krejčíovou. Dcera vběhla dovnitř, batoh nechala ležet v předsíni.
„Mami, kde je táta?“ podívala se na mě.
Dřepla jsem si k ní.
„Odjel k babičce, Naty. Teď tu budeme bydlet samy. Líbí se ti to?“
Rozhlédla se kolem sebe, nasála vzduch a řekla:
„Tady je cítit prach,“