Karolína Kovářová stála v krajkových svatebních šatech před vysokým zrcadlem a zadívala se na svůj odraz tak nepřítomně, až to působilo, jako by se dívala na cizí ženu. Její oči byly podivně prázdné, bez obvyklé jiskry.
„Co se děje?“ všimla si jejího výrazu Ludmila Pražáková a v hlase jí zazněla starost.
Karolína se k matce pomalu otočila. „Mami, mám zvláštní pocit… Co když je ta svatba omyl?“ Hlas se jí zachvěl a bylo znát, že má na krajíčku.
„Ale prosím tě, co tě to napadá?“ přerušila ji Ludmila rázně, vzápětí však tón zmírnila. „To jsou jen předsvatební nervy. Víš, jak jsem byla rozklepaná já, když jsem si brala tvého tátu? Týden jsem skoro nejedla. Zhubla jsem tolik, že mi museli šaty zúžit. Otoč se,“ pobídla ji a nasměrovala zpět k zrcadlu, zatímco jí za zády upravovala mašli.
„A co když to nejsou jen nervy?“ nedala se Karolína a znovu se snažila zachytit matčin pohled. „Co když si s Kryštofem Planým prostě nejsme souzeni? Co když to není ten pravý?“
„Tak se případně rozvedete,“ pokrčila Ludmila rameny. „Dneska to není žádná tragédie. Žijeme v jednadvacátém století. Teď ale nedělej scény. Všechno je zaplacené, hosté pozvaní.“
Ludmila nebyla naladěná na sentiment. Upřímně věřila, že dcera jen zbytečně dramatizuje a že sňatkem s Kryštofem získala výhru v loterii.
„Ty o tom mluvíš tak klidně? A co sliby – v dobrém i zlém, na celý život?“ Karolínu matčina lehkost zarazila.
„Ne klidně, ale rozumně,“ odvětila Ludmila. „Uklidni se. Bude to v pořádku. Podívej se, jaký telefon ti Kryštof dal k narozeninám. To snad něco znamená, ne?“
„Telefon…,“ zopakovala zamyšleně Karolína a tiše si povzdechla. „Zrovna nejdražší model to ale nebyl. Sobě pořídil ten úplně nejnovější.“
„A co má být?“ mávla rukou Ludmila. „Na takový bys šetřila rok. A k čemu by ti byl?“
„Nejde o to. Jen mám pocit, že je někdy chladný. Jako by byl vždycky na prvním místě on sám. I u takových maličkostí.“
„Zase začínáš?“ rozhodila rukama matka. „Buď ráda, že ti něco dal. Tvůj starý mobil už sotva fungoval.“
„Já jsem ráda,“ namítla Karolína tiše. „Jen si říkám… když člověk miluje, nechce tomu druhému dopřát to nejlepší?“
„A ty mu snad kupuješ luxusní dary?“ opáčila Ludmila.
Karolína sklopila oči. Věděla, že matka má částečně pravdu. Na dárky pro Kryštofa si vždy dlouho šetřila, často si něco odepřela, aby mu mohla pořídit něco, co ho potěší a využije. Její plat učitelky na prvním stupni ale zázraky nedovoloval.
„Vidíš,“ pokračovala Ludmila. „A Kryštof ti to nikdy nevyčítal. Vždycky poděkoval, usmál se. Přestože by si sám mohl koupit mnohem dražší věci. Třeba tu toaletní vodu, cos mu dala na Vánoce.“
„Byla kvalitní,“ ohradila se Karolína.
„Kvalitní ano, ale žádný luxus,“ uzavřela matka.
Bylo těžké odporovat. Kryštof pocházel z velmi majetné rodiny a už teď si v rodinné firmě vydělával víc než slušně. Nikdy se svými možnostmi nechlubil a Karolíně nepřipomínal, že její příjem je proti jeho jen skromný.
„A Bruno?“ napadlo ji náhle. „Nemáš pocit, že je k Brunovi nějak lhostejný?“
Štěně německého ovčáka dostala Karolína k narozeninám od babičky. Po vlastním psovi toužila už od dětství a právě tahle dávná touha v ní znovu začala vyvolávat pochybnosti, které si dosud nechtěla připustit.