„Můžete se snažit, jak chcete, ale šancí je téměř žádné,“ zopakoval veterinář po důkladné prohlídce a zadíval se na Matěje přes okraj brýlí. „Kolik mu vlastně je? Deset let? V tomhle věku už organismus bojuje hůř. Co ode mě očekáváte?“
„Že to zvládne,“ odpověděl Matěj bez zaváhání. Hlas měl pevný, i když se mu svíralo hrdlo. „Chci, aby se uzdravil.“
Lékař si povzdechl. „Dobře. Uděláme maximum.“
Od té chvíle se Matějův svět smrskl na pravidelné dávky léků, návštěvy ordinace a nekonečné čekání. Dny splývaly jeden v druhý, monotónní a vyčerpávající. Jinou možnost ale nepřipouštěl. Baltazar vyrůstal po jeho boku, byl součástí rodiny – a rodina se přece neopouští, když je nejhůř.
Krmení se změnilo v každodenní zápas. Matěj držel kocoura zabaleného v dece a opatrně mu do tlamky vtlačoval výživu z pipety. Baltazar se bránil, škrábal a rozhořčeně syčel.
„No jo, chápu,“ mumlal Matěj smířlivě, jako by domlouval malému dítěti. „Místo voňavého kuřete dostaneš nějakou beztvarou dietní kaši. Taky bych z toho nebyl nadšený.“
Z kocouřího pohledu bylo jasně čitelné pohoršení. Přesto nakonec vždycky neochotně polkl.
Každý den ho Matěj nosil na infuze a kontroly. I dnes si vyžádal v práci hodinu volna, aby stihl další proceduru. V čekárně usedl na malou pohovku, přepravku postavil vedle sebe a unaveně si promnul oči.
„Jste poslední?“ oslovil mladíka naproti, který byl zcela pohlcený displejem telefonu.
„Ne. Já čekám,“ odpověděl bez toho, aby vzhlédl.
Matěj přikývl a na chvíli zavřel víčka. Naučil se usnout kdykoli a kdekoli – každá minuta odpočinku měla cenu zlata.
Z polospánku ho vytrhl hluk z chodby. Nejprve dusot, pak rozčilené výkřiky.
„Chyťte ho! Neutíkej! Jak jste ho mohli pustit?“
Ozval se zběsilý běh několika lidí. A vzápětí se za rohem objevil malý štěněcí uragán. Zastavil se, ohlédl po pronásledovatelích a když zjistil, že mají zpoždění, vyrazil přímo k Matějovi. Bez nejmenšího zaváhání vyskočil na jeho kolena, otočil se zády k jeho bundě, stočil se do klubíčka a pevně zavřel oči, jako by tam odjakživa spal.
Matěj sebou trhl. „Prosím tě… kdo jsi?“ vydechl překvapeně.
Štěně ani nehnulo brvou. Víčka tisklo k sobě s obdivuhodným nasazením.
„Tak tohle jsem ještě neviděl. Řasy u psa?“ podivil se tiše. „Ty mají přece kočky. A co s tebou mám teď dělat?“
Odpovědí mu bylo jen demonstrativní ticho.
Z přepravky se ozvalo dotčené zavrčení. Baltazar se zavrtěl a začal syčet tak výhružně, jak mu síly dovolily. Vetřelec si dovolil obsadit místo, které právem patřilo jemu.
Mladík s telefonem dál lhostejně listoval obrazovkou, jako by se kolem nic nedělo.
Do dveří čekárny vběhli zadýchaní pronásledovatelé – veterinář, sestřička a mladá žena. Zůstali stát jako opaření, když spatřili uprchlíka pokojně oddychujícího na cizích kolenou.
„Báli jsme se, že vyběhne ven na silnici,“ vydechli téměř sborově, když po chvíli znovu našli řeč.
Dívka přiskočila k Matějovi. „Bruno!“ vykřikla a opatrně štěně zvedla do náruče. „Ty nás ale vyděsil. Kam jsi utíkal?“ Pak se rozpačitě obrátila k Matějovi. „Moc se omlouvám. Lekl se očkování… a já asi ještě víc. Dveře zůstaly otevřené a hned za nimi je silnice.“
„To nic,“ usmál se Matěj a spiklenecky na Bruna mrkl. „Tak přece tě dopadli.“
„Jejda, umazal vám kalhoty!“
Matěj sklopil zrak. Na tmavé látce byly otisky malých tlapek.
„Opravdu se nic nestalo. Hodím je do pračky,“ mávl rukou. „Hlavně si ho pevně držte.“
A v tu chvíli se znovu ozvalo tiché, žárlivé zasyčení z přepravky, které naznačovalo, že Baltazar rozhodně nemá v úmyslu tolerovat další podobné návštěvy.