Matěj se ještě jednou usmál, jako by chtěl napětí v místnosti trochu odlehčit.
„Kryštofe,“ ozvala se mladá žena náhle ostřeji, než předtím. „Můžeš mi vysvětlit, proč civíš do mobilu? Neviděl jsi, že ti Bruno utekl?“ V jejím hlase zaznívala směs zoufalství a rozčarování.
Mladík, který se dosud tvářil, jako by se ho celá situace vůbec netýkala, konečně zvedl oči. „A co jsem asi měl dělat?“ pronesl lhostejně.
„Třeba ho chytit!“ vyhrkla. „Co kdyby vyběhl na silnici? A proč jsi ho nechal skočit k úplně cizímu člověku? Měl přece skočit k tobě. Jestli spolu budeme žít, jsi za něj zodpovědný stejně jako já.“
Kryštof jen pokrčil rameny, jako by šlo o maličkost, a bez dalšího slova se znovu ponořil do obrazovky.
Veterinář s asistentkou si vyměnili krátký pohled, ale profesionální výraz jim z tváří nezmizel. Lékař si decentně odkašlal a gestem vyzval dívku, aby vstoupila do ordinace.
Baltazar mezitím v přepravce nespokojeně zahučel a ještě víc se přitiskl k Matějovi. Jeho pohled sledoval Bruna s takovou nelibostí, jako by chtěl dát jasně najevo, komu jeho člověk patří.
Za pár minut se mladá žena s Brunem v náručí objevila znovu ve dveřích. „Jdeme,“ pronesla stručně směrem ke Kryštofovi.
Oba odešli a hned poté byla řada na Matějovi s Baltazarem.
„Ty jsi zrušila svatbu?“ ozýval se o dvě hodiny později zděšený hlas Ludmily Pražákové.
Karolína Kovářová stála u okna a dívala se ven. „Ano, mami. A víš proč? Dneska na klinice Bruno hledal ochranu u cizího muže, ne u Kryštofa. To ti nepřijde zvláštní? Cítil se bezpečněji u někoho, koho nikdy neviděl. A Kryštof? Ten ani nevstal, aby si ho vzal zpátky. Po tomhle si ho mám vzít?“
„Kvůli psovi chceš všechno zahodit?“ rozčilovala se Ludmila. „Co tomu řeknou hosté? Jak to vysvětlím babičce? Vždyť jsem ti ho tak vychválila! Takový ženich se jen tak nenajde!“
Karolína se otočila a klidně, ale pevně odpověděla: „Právě takového nehledám.“ Důraz na to jediné slovo byl nepřehlédnutelný. Pak odešla do svého pokoje.
Zůstala sama a v duchu se jí vybavila tvář neznámého muže z ordinace. Jak samozřejmě Bruna přijal do náruče, jak ho uklidnil. „Takový by měl být partner,“ zašeptala si pro sebe.
Když si Ludmila později stěžovala své matce, dočkala se překvapivé reakce. „Nech ji být,“ řekla stařenka rozhodně. „Udělala správně. Dneska mu nestojí za to pes, zítra by mu nestála ani ona.“
Stařenka položila telefon s pocitem zadostiučinění. „Aspoň jsem jí pomohla včas,“ zamumlala spokojeně.
Uplynulo šest měsíců.
Karolína si nervózně prohlížela uzdraveného Baltazara a vedle něj podstatně většího Bruna. „Myslíš, že si na sebe zvyknou?“ zeptala se tiše.
Matěj se usmál. „Jsem přesvědčený, že nám všem dokážou, že i kočka a pes mohou být sehraný tým.“
Karolína se na něj zadívala a v očích se jí zalesklo. „V tom případě… ano. Vezmu si tě.“
Po osudovém setkání na veterině se ještě jednou potkali – tentokrát náhodou mezi regály v supermarketu. Z krátkého rozhovoru se stala káva, z kávy pravidelné schůzky. A dnes Matěj poklekl a požádal ji o ruku.
„To by člověk nevěřil,“ šeptala dojatá babička, když hladila Bruna a sledovala vnučku v bílých šatech, jak si s Matějem vyměňuje slib. „On jí vlastně ženicha vybral.“
O několik let později držela v náručí pravnouče a s úsměvem pozorovala šťastný pár. „Vidíš, Bruno,“ pohladila psa po hlavě, „nespletl ses. Říká se, že pes pozná dobrého člověka na dálku. A ty jsi ho poznal hned.“