Už jako malá prosila o psa snad každý rok. Odpověď ale bývala pokaždé stejná.
„Nejdřív trochu dospěj. Pes není hračka, je to závazek,“ říkávala jí matka.
„Vždyť se o něj postarám sama,“ bránila se Karolína Kovářová umíněně.
„A kdo zaplatí granule? Kdo bude běhat po veterinách, když onemocní? Nakonec to stejně zůstane na mně. S tebou mám práce dost.“
Tenkrát musela své přání spolknout. Až když dokončila vysokou školu, nastoupila jako učitelka a začala si vydělávat, přišel ten vysněný okamžik. K prvním narozeninám v dospělosti jí babička splnila dávný sen – v náručí jí přistál huňatý uzlíček s černým čumáčkem a velkýma tlapkama.
„Bude se jmenovat Bruno,“ rozhodla Karolína bez váhání a vtiskla štěněti pusu na studený nos.
Ludmila Pražáková se pobaveně usmála. „Bruno? To nezní zrovna jako jméno pro německého ovčáka. Kdo bude brát vážně psa s takovým jménem?“
„Všichni,“ nedala se Karolína a přitiskla si štěně k hrudi. „Až vyroste, uvidíš. Že jo, Bruno?“
Štěně jako by souhlasilo – krátce štěklo a zavrtělo ocáskem.
A právě na něj teď myslela.
„Proč by měl milovat tvého psa?“ namítla Ludmila Pražáková, když se Karolína zmínila o Kryštofově chladném vztahu k Brunovi. „Je to tvůj pes. Neubližuje mu, snáší ho. Dokonce souhlasil, že půjde s vámi do nového bytu. Co víc chceš? Aby kolem něj skákal?“
Karolína pokrčila rameny. Rozum jí říkal, že má matka pravdu. Přesto ji něco bodalo u srdce. Cizí lidé se u Bruna zastavovali, usmívali se, hladili ho. Kryštof se na něj snad nikdy ani nepodíval s náznakem něhy.
„Na místo. Nepřekážej,“ to byla nejčastější slova, která Bruno od budoucího pána slyšel.
„Jejda!“ vyhrkla Karolína náhle a začala si spěšně svlékat svatební šaty, které si právě zkoušela. „Dneska máme jít na očkování!“
„Počkej, jaké očkování?“ zarazila ji matka. „Kryštof má každou chvíli přijít. Zval tě na premiéru, zapomněla jsi?“
„Film počká,“ odpověděla rozhodně a začala šaty opatrně skládat.
„Dej to sem,“ vydechla Ludmila Pražáková a vzala jí je z rukou. „Takhle je zmačkáš. Očkování se dá přesunout. Kryštof sehnal lístky na slavnostní uvedení, sama jsi tam chtěla jít.“
„Mami, veterinář zdůrazňoval, že dnes je to nutné. Ať na to nezapomenu,“ vysvětlovala Karolína už cestou do předsíně pro vodítko.
Za pár minut stála v kabátu, s Brunem v náručí, připravená vyrazit. „Budeme zpátky brzy.“
„No to snad ne,“ ozval se ve dveřích Kryštof Planý, který právě vstoupil do bytu, elegantní a natěšený. Pohledem sklouzl k psovi. „To jde i on na premiéru? Obávám se, že ho dovnitř nepustí.“
„Kryštofe, jedeme k veterináři. Mrzí mě to, ale dnes do kina nemůžu.“
„Jak nemůžeš?“ zamračil se. „Myslíš, že se premiéra posune, než vyřídíš psa? Víš, kolik práce mi dalo ty pozvánky sehnat?“
„Promiň,“ sklopila oči. „Měla jsem ti to říct dřív. V tom svatebním shonu jsem zapomněla. Půjdeš s námi? Brunovi by to pomohlo.“
Podala mu vodítko, ale Bruno se ani nehnul. Tiskl se ke Karolíniným nohám a odmítal následovat Kryštofa. Ten ho netrpělivě trhl směrem k sobě, zatímco si Karolína brala kabelku.
Matěj Blažek byl v posledních dnech na pokraji sil. Jeho milovaný kocour Baltazar náhle zeslábl a už dva týdny téměř nejedl.
„Vypadá to na otravu,“ konstatoval veterinář po vyšetření, když Matěj přinesl zvíře do ordinace. „Kdy se objevily první potíže?“
„Po návratu z chalupy,“ odpověděl Matěj. „Přivezli jsme mu odtamtud trávu, má ji rád. Nikdy jsme ji ničím nestříkali, věděli jsme, že ji okusuje. Nechápu, jak by se mohl otrávit.“ Zaváhal. „Jediné… sousedka se tam pořád kolem plotu motala. Dokonce ji zachytili na kamerách, jak chodí po našem pozemku.“
Veterinář si povzdechl a sundal si brýle. „Upřímně? Můžete se snažit, jak chcete, ale šancí je téměř žádné,“ začal opatrně.