„Počkej, jak to myslíš – do mého bytu? A co nájemníci? Z čeho mám teď asi žít?“ rozčilovala se Barbora Havelková. „Dobře víš, že bez peněz z pronájmu to prostě neutáhneme. Radim potřebuje nákladnou rehabilitaci, všechno padne na léčbu. A proč by měl tatínek bydlet zrovna u mě? Proč si ho nevezmeš k sobě ty?“
Před šesti lety přišly Tereza Králová a Barbora o babičku, Ludmilu Vondrákovou. Byla to žena spořivá a prozíravá, která si po celý život odkládala stranou nemalé částky. Po její smrti připadl prostorný třípokojový byt matce obou sester. Rodina si tehdy sedla ke stolu, aby se dohodla, co dál.
Rozhodnutí padlo poměrně rychle – nemovitost se prodá a výtěžek se rozdělí mezi obě dcery.
„Maminčiny úspory si nechám,“ prohlásila tehdy Ivana Konečná. „S tátou si konečně pořídíme auto. A třeba zbyde i na menší chalupu.“
Odhadní cena bytu se pohybovala kolem sedmi až osmi milionů korun, takže na každou ze sester měly připadnout přibližně tři až čtyři miliony. Bylo jen na nich, jak s penězi naloží.
Tereza, starší z obou, přistoupila k věci pragmaticky. Rozhodla se investovat do vlastního bydlení. Nakonec se jí podařilo koupit útulný dvoupokojový byt na okraji města, a dokonce jí část prostředků zůstala i na rekonstrukci.
Barbora ke své části přistoupila úplně jinak. Peníze se rozkutálely rychle – značkové oblečení, nejnovější elektronika s logem nakousnutého jablka, dovolená v zahraničí. Bydlet zůstala u rodičů a budoucnost příliš neřešila.
Tereza si však svůj nový byt dlouho neužila. Seznámila se s Radimem Šimkem, zamilovala se, vdala a přestěhovala se za ním do města. Byt, který zůstal prázdný, začala pronajímat.
Barbora si také uspořádala osobní život, zhruba rok po sestřině svatbě. Od rodičů se odstěhovala a začala bydlet po svém.
Tereza rodiče pravidelně navštěvovala. Při každé návštěvě si ale víc a víc všímala, že se mezi Ivanou Konečnou a Bohumilem Říhou cosi láme. Atmosféra houstla a dřívější harmonie byla tatam.
„Proč jsem tě jen poslechla a souhlasila s koupí toho auta?“ vyčítala Ivana manželovi. „Celé dny jsi pryč a doma nepomůžeš vůbec s ničím!“
„To snad nemyslíš vážně,“ bránil se Bohumil. „Vždyť s tím autem vydělávám. Jezdím jako taxikář, abych přinesl peníze domů!“
„A kde ty peníze jsou?“ odsekla podrážděně. „Před pěti dny jsi mi dal tisíc korun, a tím to skončilo. A ještě sis je pak vzal zpátky na benzín. Jaký to má smysl? Radši zůstaň doma a pomoz mi!“
„To určitě,“ utrhl se Bohumil. „Právě proto jezdím, abych nemusel poslouchat tvoje věčné výčitky. S tebou se nedá vydržet – pořád jsi s něčím nespokojená a hledáš záminku k hádce.“
Tereza nechápala, co se mezi nimi stalo. Téměř pětatřicet let spolu žili bez větších konfliktů, stáli při sobě v dobrém i zlém. Teď to vypadalo, jako by mezi nimi vyrostla neviditelná zeď.
Napjatá situace ji trápila čím dál víc, a tak se snažila rodiče znovu sblížit a najít způsob, jak vrátit do jejich domova alespoň část někdejšího klidu.