Tereza se ze všech sil snažila napjatou atmosféru mezi rodiči zmírnit, jenže její pokusy vyznívaly naprázdno. Cítila, že ztrácí půdu pod nohama. Barbora Havelková se do jejich sporů vůbec nevměšovala – jako by se jí to netýkalo. Rodiče pro ni přestali být středem pozornosti, měla vlastní svět a jejich hádky ji spíš obtěžovaly než znepokojovaly.
Krátce po oslavě prvního výročí svatby zasáhla Terezu a Radima Šimka krutá rána. Radim měl autonehodu.
Neudělal žádnou chybu – jel po své straně silnice a dodržoval povolenou rychlost. Jenže řidič protijedoucího vozu nezvládl řízení, přejel do protisměru a srážce už nešlo zabránit.
Po několikahodinové operaci vyšel lékař k Tereze, která seděla na chodbě bledá a roztřesená. V očích měla strach i naději zároveň.
„Není to bez šance,“ řekl klidným hlasem. „Existuje možnost, že se váš manžel vrátí do běžného života. Ale bude to dlouhá cesta. Pokud má znovu chodit, bude potřebovat vaši podporu každý den.“
Zmínil také specializované rehabilitační centrum v Praze, kde se věnují i těm nejtěžším případům. Doporučil jim obrátit se právě tam.
Tereza si v duchu oddychla, že peníze z pronájmu bytu ještě nestihla utratit. Teď měly jasný účel.
Když Radim nabyl vědomí, pevně mu stiskla ruku. „Postavím tě zpátky na nohy, slyšíš? Udělám všechno, co bude třeba. Přísahám. Ale musíš bojovat se mnou.“
Sklonila se k němu blíž. „Bez tvé vůle to nepůjde. Učit se znovu chodit bude dřina, možná horší než cokoli předtím. Jen to nevzdávej, prosím.“
Před prvním odjezdem do Prahy zavolala mladší sestře.
„Barboro, mám na tebe prosbu. Mohla bys během naší nepřítomnosti dohlédnout na nájemníky? Nemusíš tam chodit zbytečně, jen být na telefonu, kdyby se něco pokazilo.“
Na druhém konci se ozvalo nespokojené povzdechnutí. „Terezo, mám svých starostí dost. Myslíš, že nemám nic lepšího na práci než řešit cizí problémy?“
„Nikdo po tobě nechce, abys tam běhala každý den,“ snažila se ji uklidnit. „Jen ti přivezu náhradní klíče, pro jistotu. Budeme pryč nejméně dva měsíce. Nájemníkům řeknu, že tě můžou v nutném případě kontaktovat.“
Barbora nakonec souhlasila, i když nerada. Později se ukázalo, že klíče skutečně využije.
Rehabilitace byla vyčerpávající, ale přinášela první výsledky. Radim dřel do úmoru, plnil každé doporučení fyzioterapeutů a odmítal se litovat. Tereza byla neustále po jeho boku. Prakticky nespala, neopouštěla ho ani na chvíli.
Na telefonáty domů jí nezbýval čas ani energie. A právě tehdy se vztah mezi Ivanou Konečnou a Bohumilem Říhou začal nebezpečně rozpadat. Každý den nový spor, každá maličkost důvodem k hádce.
Jednoho večera to Bohumil nevydržel. Zvedl telefon a vytočil číslo své mladší dcery, kterou měl vždycky slabost.
„S tvou matkou se rozvedu,“ oznámil bez úvodu. „Došla mi trpělivost. Stěhuju se k tobě.“
Na druhé straně nastalo ticho, pak Barbora vyhrkla: „Tati, počkej, ke mně to nejde.“