Barbora však otce okamžitě zarazila.
„Tati, to nepřipadá v úvahu, vůbec o tom neuvažuj,“ vyhrkla bez váhání. „Co jste si zase s mámou provedli? Copak jste se v tomhle věku úplně zbláznili? Rozvod? Teď?“
Bohumil Říha zlostně odfrkl. „Tak přesně takový rozvod! Myslíš, že mě necháš bez střechy nad hlavou? Mám snad skončit na lavičce někde v parku? Nečekal bych, že se ke mně otočíš zády právě ty.“
„Nechci se k tobě otočit zády,“ snažila se zmírnit tón. „Jen mě vyslechni. K nám se nastěhovat nemůžeš, Vítek by s tím nesouhlasil. Ale něco mě napadlo. Dej mi chvíli, ozvu se ti. Hlavně nikam nejezdi, počkej na můj telefon.“
Jakmile hovor skončil, popadla klíče od auta a vyrazila do bytu své starší sestry Terezy Králové. Bez dlouhého vysvětlování zazvonila a když jí otevřeli nájemníci, oznámila jim stroze: „Musíte se vystěhovat. Hned.“
„Prosím?“ ohradili se překvapeně. „To přece nejde ze dne na den. Kam máme jít? Takové věci se oznamují dopředu. Dejte nám aspoň pár dní, ať si něco najdeme.“
Barbora byla neoblomná. „Čas nemáme. Máte tři hodiny na sbalení. Do bytu se nastěhuje náš otec. Odteď se už pronajímat nebude.“
Nájemníci se pokoušeli dovolat Tereze, ale ta měla telefon vypnutý. Nezbylo jim než si sbalit věci a odejít. Když přišla řeč na kauci, Barbora jen pokrčila rameny.
„Já jsem od vás žádné peníze nepřebírala. A vracet tedy nemám co. Až se majitelka vrátí, vyřešíte to s ní. Určitě vám to vyplatí.“
Když Tereza později uviděla několik zmeškaných hovorů od sestry, sevřel se jí žaludek. Barbora jí běžně nevolala tolikrát za sebou. Něco se muselo stát.
„Konečně!“ spustila Barbora sotva hovor přijala. „Na co máš telefon, když ho nezvedáš? Volám ti celé dopoledne!“
„Co se děje?“ polekala se Tereza.
„Rodiče se rozvádějí,“ vychrlila Barbora bez obalu. „Táta mi dnes ráno volal. Prý už s mámou nevydrží ani den. Sbalil si věci a odchází.“
„To snad ne…“ Terezu ta zpráva zasáhla. „Co se mezi nimi stalo? Vždyť spolu byli celý život.“
„Nevím a upřímně mě to teď nezajímá,“ odbyla ji sestra. „Volám kvůli něčemu jinému. Tvoje nájemníky jsem vystěhovala. Táta tam bude bydlet. Za necelou hodinu dorazí.“
„Jak to myslíš – bude bydlet u mě?“ vydechla Tereza nevěřícně. „Kdo o tom rozhodl? A proč jsem u toho nebyla?“
„Rozhodli jsme to s tátou,“ odsekla Barbora podrážděně. „Je to přece i tvůj otec. Máš povinnost mu pomoct. Nemůže zůstat bez domova jen proto, že se s mámou rozešli.“
„Barboro, uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Ten byt je teď můj jediný…“