…jediný zdroj příjmů,“ dořekla Tereza roztřeseně. „Do práce se teď vrátit nemůžu. Kdo by se staral o Radima? Rehabilitace stojí spoustu peněz a já opravdu nevím, kde je pořád brát. Je mi táty líto, ale nemůžu ho nechat bydlet ve svém bytě. Proč si ho nevezmeš k sobě ty?“
„A z jakého důvodu bych to měla dělat já?“ odsekla Barbora Havelková chladně. „Ty máš dvě nemovitosti, já jen jednu – a ještě není ani psaná na mě. Přijde mi to celkem jasné, nemyslíš?“
Tereza se nadechla a snažila se mluvit klidně. „Dobře, ať u mě táta zůstane do chvíle, než se s Radimem vrátíme. Pak mu budeme muset najít jiné bydlení.“
„A kdo to bude platit?“ skočila jí do řeči sestra. „Já rozhodně ne. Je mu skoro pětasedmdesát, nepracuje a z důchodu sotva vyžije. Nájem neutáhne. Zůstane u tebe. A tím to končí.“
Hovor skončil a Tereza zůstala bezmocně sedět s telefonem v ruce. Nejenže přišla o příjem z pronájmu, ale musela nájemníkům vrátit i kauci. S otcem si do návratu do rodného města nestihla nic vyjasnit – Bohumil Říha jí nebral telefon.
Když se konečně setkali osobně, bylo jasné, že dohoda nebude snadná. Otec se z bytu odmítl hnout.
„Na ulici mě nedostaneš,“ prohlásil tvrdě. „Jsi moje dcera a máš povinnost se o mě postarat. Dal jsem ti život. Buď ráda, že po tobě nechci peníze. Vystačím si s důchodem. Ale střechu nad hlavou mi vzít nemůžeš.“
„Tati, zkus mě pochopit,“ prosila ho. „Když měl Radim nehodu, dala jsem výpověď, abych mohla být pořád s ním. Žijeme jen z toho, co vydělá pronájem. Jeho rodiče nám pomáhají, jak mohou, ale sami nemají nazbyt. Brzy nás čeká další rehabilitační pobyt a já vůbec nevím, jestli seženu potřebnou částku. Nemohl bys zatím bydlet v našem bytě s Radimem?“
Bohumil Říha se ušklíbl. „To určitě. Nebudu žít vedle ležícího mrzáka. Upřímně nechápu, proč se ho ještě držíš. Rozveď se a najdi si zdravého chlapa. Ne nějaký lidský polotovar.“
Terezu ta slova bodla víc než cokoli předtím. „To je můj manžel,“ odpověděla tiše.
„Já se nikam stěhovat nehodlám,“ uzavřel otec debatu. „Tady mi nic nechybí – byt je pěkně opravený, sousedi slušní, obchody za rohem. A už mě s tímhle neotravuj.“
Situace dospěla tak daleko, že Tereza musela sáhnout k zoufalému kroku. Vlastního otce nakonec nechala z bytu vystěhovat za asistence policie. Nebylo to rozhodnutí z lehkovážnosti, ale z nutnosti. Po několika dnech se Bohumil Říha vrátil zpět ke své manželce.
Pro část příbuzenstva se tím Tereza stala bezcitnou dcerou. Barbora jí nemohla odpustit, že otce „vyhodila“, a jejich vztah se přerušil. Sestry spolu přestaly mluvit.
Tereza tak zůstala na všechno sama. Bez podpory rodiny, bez jistoty financí, jen s odhodláním postavit Radima znovu na nohy. Přesto se nevzdávala. Každý den bojovala – za manžela, za jejich společnou budoucnost i za právo rozhodovat o vlastním životě.