Klíč v zámku cinkl tak důvěrně, až to na okamžik uklidnilo moje rozjitřené nervy. Dveře jsem otevřela ramenem, protože jsem měla plné ruce – v jedné tašku s notebookem, v druhé nákup. Čtvrtek mě vyždímal do poslední kapky: prezentace před náročným klientem, tříhodinová porada bez přestávky a pak ještě nekonečné kolony při cestě domů do Plzně. Toužila jsem po jediném – zout podpatky, převléknout se do pohodlného oblečení a bezmyšlenkovitě se natáhnout na gauč se sklenkou vína.
Jenže hned v předsíni mi došlo, že něco nehraje.
Na rohožce stály cizí boty. Dámské lodičky a vedle nich obrovské pánské tenisky, minimálně velikost pětačtyřicet. Zůstala jsem stát jako přimražená. Únava byla pryč, vystřídalo ji bodavé napětí. Z obývacího pokoje se ozývaly hlasy.
„Hele, Marku, jaký tu máte Wi‑Fi? Hoď mi heslo, docházejí mi data,“ zazněl mladý, sebejistý mužský hlas.
„Jo, hned, Dane,“ odpověděl můj muž Marek Červený. V jeho tónu jsem zaslechla cosi křečovitého.
Srdce mi spadlo až do žaludku. Pomalu jsem prošla chodbou do obýváku – a zůstala stát v němém šoku.
Na mém milovaném gauči, který jsem vybírala celé tři měsíce a zaplatila za něj víc, než bylo rozumné, se rozvaloval asi pětadvacetiletý chlap v teplácích a tílku. S očima přilepenýma k mobilu měl nohy v ponožkách pohodlně vyhozené na konferenční stolek. V křesle naproti němu seděla žena kolem padesátky, s perfektně vyfoukanými vlasy a výrazem věčné nespokojenosti. Upíjela čaj z mé oblíbené hrnku – toho, který mi darovala nejlepší kamarádka.
„Můžu vědět, co se tady děje?“ vydechla jsem.
Marek vyskočil z pohovky, kde do té chvíle seděl vedle mladíka. Byl rudý až za ušima a očima těkal po místnosti.
„Jano, ty už jsi doma? Já myslel… tedy čekal jsem, že přijdeš později.“
„Marku,“ položila jsem tašky na zem a cítila, jak mi tělem prostupuje ledový chlad, „co tu ti lidé dělají?“
Žena odložila šálek na podšálek a narovnala se.
„To je ale přivítání,“ pronesla chladně. „Ani pozdravit neumíš? Marku, tys manželce nevysvětlil základní slušnost?“
Podívala jsem se na něj.
„To je moje máma, Hana Krejčíová,“ zamumlal. „A tohle je můj bratr Daniel Dlouhý.“
Mozek mi odmítal spolupracovat. Tchyni jsem za pět let manželství viděla třikrát – na svatbě, jednou o Vánocích a pak na Markových narozeninách. Zůstala bydlet v jejich rodném městě, když se Marek přestěhoval do Plzně. Nikdy mě nepřijala, od začátku bylo jasné, že si pro syna představovala „lepší partii“. A bratr? O jeho existenci jsem se dozvěděla až u oltáře. Mladší, rozmazlený, zvyklý, že se o něj maminka postará.
„Marku, pojď se mnou do kuchyně. Hned,“ řekla jsem pevně.
Šel za mnou se svěšenými rameny jako přistižený školák. Zavřela jsem dveře a otočila se k němu.
„Vysvětli mi, proč je v mém bytě tvoje matka a tvůj bratr.“
„Jani, prosím tě, uklidni se…“ natáhl ke mně ruku, ale ucukla jsem.
„Jsem naprosto klidná. Odpovídej.“
Povzdechl si a promnul si obličej.
„Dan se rozhodl přestěhovat do Plzně. Chce tu rozjet kariéru, doma prý nemá šanci. Přemluvil mámu, aby šla s ním. Dokonce už dali dům na prodej.“
Každé jeho slovo ve mně přilévalo olej do ohně.
„No a?“
„Potřebují někde zůstat, než si najdou vlastní byt. To je jen na chvíli, týden, maximálně dva. Přece je nenechám v hotelu, když máme tak prostorný byt.“
„Týden nebo dva?“ zvýšila jsem hlas. „Marku, uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal?“
Podíval se na mě s výrazem ublížené nevinnosti. „Jen jsem chtěl pomoct rodině.“