„Nikdo se mě na nic neptal! Nikdo se mnou nepočítal! Postavili jste mě před hotovou věc!“
„Stejně bys to odmítla!“ vyštěkl Marek a z jeho hlasu už nebylo cítit nic než vztek. „Nikdy nejsi spokojená! Pořád ti něco vadí! Snažím se pomoct rodině a ty z toho děláš hysterii!“
„Moje máma a můj bratr tu s námi budou bydlet,“ pronesl tvrdě. Ta slova dopadla mezi nás jako rozsudek. „Ať se ti to líbí, nebo ne. Je to rozhodnuté.“
Dlouze jsem se na něj zadívala. Na muže, s nímž jsem strávila pět let života. S nímž jsem mluvila o dětech, o společné budoucnosti, o tom, jak jednou zestárneme bok po boku. A v tu chvíli mi došlo, že před sebou vidím cizince. Možná jsem ho vlastně nikdy doopravdy nepoznala.
„Rozhodnuté,“ zopakovala jsem klidně. „Dobře.“
Hana Krejčíová se samolibě pousmála.
„Jsem ráda, že ti to konečně došlo. Vždycky jsem Markovi říkala, že v rodině musí být jasně dané, kdo velí, a že muž má—“
„Sbalte si věci,“ přerušila jsem ji chladně. „Všichni tři. A odejděte z mého bytu.“
Nastalo hrobové ticho.
„Prosím?“ Marek na mě zíral, jako bych zešílela. „Ty si děláš legraci, že?“
„Ani trochu. Máte dvacet minut.“
„Jano, to přece nemyslíš vážně…“
„Myslím. Tenhle byt patří mně. Jen mně. A já rozhoduju, kdo v něm bude bydlet.“
„Ty vyhazuješ MOJI MÁMU?“ jeho hlas přeskočil.
„Vyhazuju vás všechny. Tebe, Hanu Krejčíovou i Daniela Dlouhého.“
„To si dovoluješ dost!“ zrudla tchyně. „Nebudeš se takhle chovat k mému synovi!“
„Nebudu?“ Udělala jsem krok k ní a ona instinktivně ustoupila. „Přijedete bez pozvání do cizího bytu, sedíte na mém gauči, pijete čaj z mého hrnku a ještě mi budete říkat, co si smím dovolit?“
„To je přece domov mého syna!“
„Ne. Tohle je můj domov. A vy tu nejste vítaní.“
Daniel se posunul blíž, ruce sevřené v pěst. „Hele, už toho nech, jo? Takhle se s dospělejma nemluví.“
„Ještě jedno slovo,“ podívala jsem se mu přímo do očí, „a volám policii. Pro neoprávněné vniknutí.“
„Jano, uklidni se!“ Marek mě chytil za zápěstí. „Víš vůbec, co říkáš? Kam by asi měli jít?“
Vytrhla jsem ruku z jeho sevření. „To není moje starost. Hotel. Pronájem. Známí. Možností je dost.“
„Není tvoje starost? To je moje rodina!“
„Rodina, kterou jsi postavil přede mě. Rodina, které jsi dovolil vtrhnout do našeho domova bez jediné otázky. Udělal jsi rozhodnutí. Tak s ním žij.“
„Nikdo nikam nejde,“ založil si ruce na hrudi. „Jsem tvůj manžel. Mám tu právo být.“
„Nemáš.“ Sáhla jsem po telefonu. „Byt jsem koupila dávno před svatbou. Je napsaný na mě. Ty tu máš trvalé bydliště, ano. Ale to se dá změnit soudně. Momentálně jsem jediný vlastník a žádám vás, abyste odešli.“
„Ty bys fakt zavolala policii? Mně?“
Vytočila jsem číslo a zadívala se na něj. „Pokud tu za dvacet minut ještě budete, ano. Chceš to risknout?“
Vzduch zhoustl. Hana Krejčíová mě propalovala pohledem plným nenávisti, Daniel si cosi vztekle mumlal pod vousy a Marek stál bez hnutí, bledý, jako by mu někdo vyrazil půdu pod nohama.
„Tomu nemůžu uvěřit,“ zašeptal. „Kvůli čemu to všechno? Protože jsem chtěl pomoct vlastní rodině?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Kvůli tomu, že ses se mnou ani neobtěžoval mluvit. Kvůli tomu, že jsi moje přání, můj názor i můj pocit bezpečí odsunul stranou. Kvůli tomu, že sis začal myslet, že můžeš rozhodovat za nás oba.“