„Nastěhoval jsi do MÉHO bytu dva lidi, aniž bys se mě na cokoliv zeptal! Nedal jsi mi vědět, nezavolal, nenapsal jedinou zprávu! Přijdu po práci domů a na vlastní pohovce sedí cizí lidé!“
„To nejsou cizí lidé, to je přece moje rodina!“ ohradil se Marek.
„Pro mě cizí jsou!“ hlas se mi zlomil a přecházel do nepříjemného ječení, ale už jsem nedokázala ubrat. „Tvoji mámu jsem za pět let viděla třikrát. TŘIKRÁT! A Daniela jen jednou – na naší svatbě!“
„To přeháníš…“
„Nepřeháním!“ skočila jsem mu do řeči. „Ty ses ani neobtěžoval mi zavolat. Jediná zpráva, jediné upozornění – nic! Prostě jsi je přivedl sem, do mého bytu, do mého soukromí, jako by to byla samozřejmost!“
Dveře do obýváku se prudce otevřely a v nich se objevila Hana Krejčíová, tvář napjatou, výraz pohoršené spravedlnosti.
„Co to tady předvádíte za scénu? Všechno je slyšet až do chodby! Jano, nemohla byste mluvit tišeji?“
„Mohla,“ otočila jsem se k ní, „ale nechci. Je to můj byt a můžu si v něm zvýšit hlas, kdy uznám za vhodné.“
„Váš byt?“ pozvedla obočí. „Marek mi říkal něco jiného. Pokud se nemýlím, jste vdaná. Takže předpokládám, že je to společné bydlení.“
„Není,“ procedila jsem skrz zuby. „Tenhle byt jsem koupila ještě před svatbou. Za své peníze. Je psaný výhradně na mě.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Hana Krejčíová zbledla, Marek si zakryl oči dlaní.
„Mami, pojď, nech to být,“ zamumlal tiše.
Jenže jeho matka rozhodně nepatřila k lidem, kteří ustupují.
„To je tedy zajímavé,“ její hlas zchladl o několik stupňů. „Takže vy patříte k těm ženám, které manželovi neustále připomínají, že je všechno jejich? Ráda mu dáváte najevo, kdo je tady silnější?“
„Nikdy jsem mu to neomílala o hlavu,“ vydechla jsem, zatímco se ve mně zvedala další vlna vzteku. „Pro mě to byl náš domov. NÁŠ. Až do chvíle, kdy se váš syn rozhodl, že o něm bude rozhodovat beze mě.“
„Jsme tu jen na pár týdnů!“ vmísil se do toho Daniel Dlouhý, který se přišoural za matkou. „Proč z toho děláš takovou tragédii? Klidně budeme spát na gauči.“
„Na mém gauči,“ odpověděla jsem ledově a přejela ho pohledem plným odporu. „A vůbec – co tu vlastně děláš? Je ti pětadvacet. Najdi si práci, pronajmi si byt, postav se na vlastní nohy.“
„Hele, neříkej mi, jak mám žít,“ vykročil ke mně. „Pracuju, jestli tě to zajímá. Ale v Plzni jsou nájmy šílené. Brácha nám dovolil tu zůstat, než si něco najdeme.“
„Brácha k tomu neměl právo!“
„Měl!“ vyštěkla Hana Krejčíová. „Je to muž, hlava rodiny!“
Rozesmála jsem se. Krátce, hystericky.
„Hlava rodiny? V mém bytě?“ zavrtěla jsem hlavou. „Hlava rodiny nejedná za zády vlastní manželky. Hlava rodiny si nepřivede příbuzné bez jediného slova.“
„Jste nevděčná!“ obořila se na mě tchyně a bodla mě prstem do hrudi. „Můj syn si vás vzal, dal vám své jméno, stará se o vás, živí vás…“
„Živí?“ skoro jsem se dusila rozhořčením. „Vydělávám dvakrát tolik co Marek! Splácím byt, platím energie i většinu nákupů! Dvanáct hodin denně jsem v práci, zatímco váš úžasný syn…“
„Jano, přestaň,“ pokusil se vstoupit mezi nás Marek. „Tohle už přeháníš.“
„Říkám jen pravdu!“ odstrčila jsem ho. „Pravdu, kterou nechceš slyšet! Přivedl jsi sem lidi bez mého souhlasu, protože sis myslel, že můžeš rozhodovat o mém majetku.“
„Vždyť je tu místa dost!“ křikl Daniel. „Osmdesát metrů! To je ti to líto?“
„Nejde o metry čtvereční,“ odpověděla jsem tišeji, ale o to pevněji. „Nejde o to, jestli je byt velký nebo malý. Jde o to, že se mě nikdo ani nezeptal.“