„…protože ses začal chovat, jako bych pro tebe byla jen přívěsek. Jako by moje potřeby, moje pohodlí a můj názor neměly žádnou váhu. Jako bys měl právo rozhodovat za nás oba bez jediné otázky.“
„Jsme přece manželé…“ namítl tiše Marek.
„Byli jsme,“ opravila jsem ho klidně. „Byli. Teď už si nejsem jistá, co vlastně jsme.“
„Marku, neponižuj se před ní!“ vyštěkla Hana Krejčíová a popadla kabelku. „Půjdeme. Nebudeme stát tam, kde si nás nikdo neváží! Když tě vyhazuje tak bez mrknutí oka, určitě má někoho jiného. Copak víš, co dělá na těch svých služebních cestách?“
Nevěnovala jsem jí ani pohled. Oči jsem měla upřené jen na Marka.
„Čtrnáct minut,“ připomněla jsem.
Ještě chvíli na mě zíral, jako by čekal, že ucuknu. Pak se prudce otočil a zmizel v ložnici. Ozývalo se bouchání dvířek skříně, šustění tašek a tlumené kroky.
Hana Krejčíová mě propalovala pohledem.
„Tohle tě bude mrzet. Marek je výjimečný chlap a ty o něj přicházíš vlastní zaslepeností.“
„Možná,“ pokrčila jsem rameny. „Ale jestli to bude chyba, bude moje. A odehraje se v mém bytě.“
Odfrkla si a odešla do předsíně. Daniel Dlouhý ještě postál, jako by zvažoval, jestli má přisypat další jedovatou poznámku, ale nakonec jen mávl rukou a následoval matku.
Zůstala jsem sama v kuchyni. Musela jsem se posadit, protože se mi podlomila kolena. Dlaně se mi třásly. V hrudi mě pálilo, a přesto jsem cítila zvláštní prázdno.
Co jsem to právě udělala?
Ne. Udělala jsem to, co bylo nutné. Nemohla jsem připustit, aby se ke mně chovali jako k někomu, kdo nemá hlas. Nemohla jsem dál snášet, že Marek přehlíží moje hranice a nakládá s mým životem podle svého.
Kdybych ustoupila teď, co by následovalo? „Na pár dní“ by se proměnilo v týdny a potom v měsíce. Hana Krejčíová by mi začala radit, jak správně vařit, uklízet i oblékat se. Daniel by se rozvaloval na gauči, do noci hrál hry a bral si z lednice, co by našel. A Marek? Ten by byl přesvědčený, že je to tak v pořádku, že rodina má přednost a já se musím přizpůsobit.
Ne.
Tentokrát jsem si vybrala sebe. Poprvé po velmi dlouhé době.
Za čtvrt hodiny stáli všichni tři v předsíni s taškami u nohou. Marek se mi vyhýbal pohledem. Hana Krejčíová měla na rtech shovívavý úsměv, jako by už předem počítala s tím, že jí brzy zavolám a budu prosit o odpuštění.
Mýlila se.
„Klíče,“ natáhla jsem ruku.
Marek mi je bez slova položil do dlaně. Jeho prsty se na okamžik dotkly mých, ale hned jsem ucukla.
„Zbytek věcí si odvezeš o víkendu. V sobotu mezi desátou a dvanáctou. Budu doma.“
Přikývl.
„Jano…“ začal.
„Prosím, běžte,“ přerušila jsem ho unaveně. „Už to jen ukončeme.“
Dveře se zavřely. Opřela jsem se o ně zády a pomalu sklouzla na podlahu. Seděla jsem tam s koleny přitaženými k hrudi, dokud se venku nesetmělo.
Pak jsem vstala a prošla bytem. Vzala jsem hrnek, z něhož pila Hana Krejčíová, a důkladně ho umyla. Urovnala jsem polštáře na pohovce, setřela stůl, jako bych mazala poslední stopy jejich přítomnosti.
Otevřela jsem okno. Do místnosti vpadl chladný podzimní vzduch, voněl deštěm a něčím novým.
Byt byl znovu jen můj.
A kupodivu jsem po mnoha měsících poprvé cítila, že se dokážu nadechnout opravdu zhluboka.