…aby si příště domluvili návštěvu včas. Spát na zemi jim tehdy opravdu nebylo příjemné. Anežka si to tedy vzala k srdci a letos chtěla mít všechno zajištěné dopředu.
Radka Zelenýová však manželovo vysvětlování rázně utnula. Bez další debaty mu vzala z ruky telefon, vyhledala číslo na snachu a stiskla volání.
— Prosím? Radko? — ozvala se Anežka téměř okamžitě.
— Ano, to jsem já. Ahoj.
— Ahoj, právě jsem ti chtěla volat!
— Volám kvůli té vaší návštěvě.
— To je náhoda, my jsme si dnes ráno koupili jízdenky. Vítězslav už zabalil domácí slivovici a já vytáhla ze sklepa nakládané okurky. Skvělá záležitost, vezmeme pár sklenic na stůl. Přibalím i rajčata. Nežijeme si na vysoké noze, tak žádné drahé lahůdky nečekejte, přivezeme, co dům dal, — zasmála se. — Každopádně se těšte. Tentokrát dorazíme všichni. V pěti.
Radka se zarazila.
— V pěti? Kdo je ten pátý?
— Karolína chce přivést svého přítele. Ještě nikdy nebyl v Praze, tak si to chce užít.
— Obávám se, že za těchto okolností vás nebudeme moci ubytovat.
— Prosím? A proč?
— Protože Vendulina pokoj bude obsazený.
— Máte snad další hosty? Vždyť jsem volala první…
— Žádné hosty nečekáme.
— Tak tomu nerozumím.
— Vendula není host. Je to naše dcera a přijede domů, do svého pokoje, s manželem a malým synem.
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
— Ale já jsem to přece říkala Antonínovi…
— O tom nic nevím, — odsekla Radka pevně.
— Tak jí řekněte, ať letos na svátky nejezdí. Jednak už je pokoj slíbený a navíc mají malé dítě. To víš, hluk, pláč… My bychom si rádi odpočinuli. A Karolína děti zrovna nemusí, to přece víš.
Radce ztvrdl výraz.
— A proč by mě mělo zajímat, že Karolína nemá ráda děti? Já zase nemám v oblibě cizí chlapy ve vlastním bytě. Jak si představuješ, že budu týden sdílet domácnost s někým, koho jsem v životě neviděla?
— Štěpán je slušný a ohleduplný kluk, opravdu vám nebude na obtíž.
— Už jen jeho přítomnost by pro mě byla nepříjemná. Anežko, o tomhle se nedá diskutovat. Vás bych ještě přijala, ale žádného dalšího „ženicha“ opravdu ne. Promiň, ale Karolína má každý rok nového. To máme pokaždé vítat dalšího?
— Tentokrát je to vážné. Čekáme, že ji požádá o ruku. Karolína chtěla jít o půlnoci na náměstí a Viktorie sní o tom, že půjde bruslit! Dokonce jsme už zabalili brusle do kufru. A ještě něco… to jsem ti neřekla… máme doma novinku.
Radka sevřela rty.
— Snad mi nechceš říct, že i třináctiletá Viktorie si přivede „nápadníka“? — utrousila s patrnou ironií.
— Proboha ne! — vyhrkla Anežka. — Viktorie si k Vánocům vyprosila pejska.