Anežka se na okamžik odmlčela, jako by čekala bouřlivou reakci, a pak klidně dodala:
— Je to štěně huskyho.
Radka Zelenýová se málem zakuckala čajem. Psy měla odjakživa ráda, jenže zároveň si až příliš dobře uvědomovala, že jejich byt není nafukovací a už vůbec ne uzpůsobený pro temperamentní severské plemeno.
— A protože ho nemáme komu svěřit, vezmeme ho s sebou, — pokračovala Anežka téměř vesele. — Je hravý a plný energie. Tak když budeš mluvit s Vendulou Vacekovou, řekni jí, ať Matěje Bílého radši nebere. Víš jak… je to pořád pes, může při hře někomu ublížit, aniž by chtěl.
Radka si promnula čelo.
— Anežko, chápu, že vám to připadá roztomilé, ale já opravdu nejsem připravená hostit pět lidí a k tomu ještě psa. Bydlíme v obyčejném bytě, ne ve vile se zahradou. A předělávat interiér kvůli silvestrovské návštěvě rozhodně nehodláme.
— Tak co máme dělat? — zaznělo dotčeně.
— Zůstaňte letos doma.
Na druhém konci se ozvalo nespokojené odfrknutí.
— To je přesně ono! Snažím se být ohleduplná, myslím na vaše pohodlí, a stejně je to špatně. Viktorie Pražáková měla pravdu — neměli jsme vůbec volat. Měli jsme prostě přijet jako loni, zazvonit těsně před půlnocí a hotovo. Přílišná slušnost se nevyplácí.
Radka se narovnala.
— Klidně přijeďte. Jen se nediv, když vám nikdo neotevře. Pak můžete vítat Nový rok na náměstí — s bruslemi na nohou a se psem na vodítku. Promiň, musím končit. Víš přece, že před Novým rokem je dobré zbavit se všeho přebytečného… Myslím, že dnes vyhodím staré skládací lůžko. Zabírá místo. Aspoň se na balkon vejdou sáňky pro Matěje.
Měla pocit, že sdělení bylo dostatečně jasné, a hovor ukončila.
Vzápětí zavolala dceři, aby jí oznámila, že situace s návštěvou je vyřešená.
— Mami… já už jsem slíbila tchyni, že letos přijedeme k nim, — ozvalo se rozpačitě. — Nezlob se. Příští rok budeme s vámi. Ty přece do okresu za námi jezdit nebudeš…
Bylo znát, že ji to mrzí, ale rozhodnutí už měnit nechtěla. Nehodlala kvůli tomu vyvolat napětí doma.
Marek Pražák však část rozhovoru zaslechl a rychle si dal dvě a dvě dohromady. V hlavě se mu zrodil plán, jak Karolínu Starýovou překvapit.
— Takže nepřijedou? — podivil se Antonín Tesař, když mu Radka vše převyprávěla.
— Ne, — povzdechla si. — A můžeš si za to sám. Proč jsi se s Anežkou domlouval beze mě?
— Nenapadlo mě, že to takhle dopadne… — bránil se Antonín a připadal si jako hlavní viník celé situace. A aby toho nebylo málo, o něco později mu zavolal i bratr Vítězslav Petříček a vůbec si nebral servítky.
— Ta tvoje Radka si začíná dělat, co chce. Rozhoduje sama, koho pustí přes práh a koho ne. Jsme rodina, nebo ne? My přece nejezdíme na návštěvy každý zvlášť.
— Vítězslave, no tak… víš, jaké ženy umí být, — snažil se situaci zlehčit Antonín.
— To tedy vím.
— A nakonec jsem za všechno špatný já. Dcera je dotčená, nepřijede. Udělali ze mě černou ovci.
— Nepřijede? — Vítězslav se na chvíli odmlčel a zamyšleně si promnul bradu. — Tak to znamená…