— …tak to znamená, že je byt prázdný?
— Jo, přesně tak, — vydechl Antonín Tesař unaveně. — Dobře, brácho, hezkýho Silvestra. Ono se to uklidní a po svátcích si sedneme a promluvíme si. Teď to nemá cenu hrotit.
— Fajn, — uzavřel Vítězslav Petříček hovor a zamířil do kuchyně za Anežkou Fialaovou, aby jí převyprávěl, co se dozvěděl.
Jenže letos měl zjevně každý v rodině potřebu nachystat ostatním vlastní překvapení. Jakmile Anežka uslyšela, že Antonín s Radkou Zelenýovou zůstanou na Silvestra sami ve svém prostorném bytě, okamžitě odmítla vrátit zakoupené jízdenky.
— Přijedeme těsně před půlnocí, copak nás vyhodí? Vždyť jsme rodina. A se psem nás do žádného hotelu nevezmou. Radka je v jádru hodná, jen občas vyletí. Přivezeme dárky, domácí okurky, trochu slivovice… Nakonec budou rádi, že nás vidí, — přesvědčovala manžela tak dlouho, až rezignoval.
A tak se celá výprava, včetně čtyřnohého člena rodiny, vydala k příbuzným. Jenže když dorazili před dům, čekalo je nepříjemné překvapení — nikdo jim neotevíral.
— Vítku, běž se podívat, jestli se tam svítí. Zkus hodit sněhovou kouli do okna, třeba neslyší zvonek. Sedí u televize a nevnímají okolí, — pobízela ho Anežka, zatímco si podupávala zimou.
Vítězslav se brodil závějemi až k oknům, ale za sklem panovala tma.
— To se mi nelíbí. Zavolám jim, — zamumlal s neblahým tušením.
— Tak volej! Proč tam jen stojíš? Mrznu tady! — čertila se Anežka. Viktorie Pražáková sotva udržela na vodítku nedočkavého psa a Karolína Starýová se Štěpánem Tichým mezitím plánovali, jak o prázdninách vyrazí na náměstí, když je to odtud kousek. Ještě před chvílí si pochvalovali, jak výhodné je mít příbuzné s bytem blízko centra.
Vítězslav nejprve vytočil bratrovo číslo, ale bez odezvy. Pak zkusil Radku.
— Prosím? — ozvalo se na druhém konci.
— Radko, co se děje? Proč neotvíráte? Už jste to zalomili? Slavíte jako důchodci? — pokusil se o žert.
— Ale kdepak. My slavíme venku, s prskavkami a hudbou.
— Venku? Tak my přijdeme za vámi. Kde jste?
— Nejsme ve městě.
— Jak to? A kde tedy? — Vítězslavovi ztuhl úsměv na rtech.
— U příbuzných. Děti nám připravily překvapení. Zeť pro nás včera přijel a odvezl nás k nim. Takže letos jsme hosté my.
— To snad ne… My stojíme před vaším domem. Mysleli jsme, že sedíte doma sami.
— To mě mrzí, Vítku, ale vrátíme se až po svátcích. Tak si to užijte. A šťastný nový rok!
— I vám… — hlesl a pomalu spustil ruku s telefonem.
Bylo mu jasné, že měl dát na vlastní úsudek a zůstat doma. Místo toho teď stáli ve tmě před zamčeným bytem.
— Tak co? Kam jedeme? — naléhala Anežka netrpělivě.
Vítězslav se podíval na hodinky, na kterých se ručičky neúprosně blížily k půlnoci.
— Na nádraží, — odpověděl tiše.
O několik minut později se nad městem rozezněly zvony a oblohu rozzářily ohňostroje. Silvestr, který měl být velkolepým překvapením, si rodina Sedláčkových zapamatovala už navždy — jen z úplně jiného důvodu, než původně plánovala.