Během nedělního oběda u Věry Šimonové si Radovan Válek nešlo nevšimnout podivné atmosféry. Jeho matka si s Irenou Mlynářovou neustále vyměňovaly pohledy a potlačovaly jakési nejisté úsměvy, které k nim vůbec neseděly. Obvykle byly přímočaré, ale dnes jako by kolem něčeho opatrně našlapovaly.
„Zase mají něco za lubem,“ problesklo mu hlavou a v duchu znervózněl. „Jen aby se z toho nevyklubala další pochybná záležitost. Jsou až příliš důvěřivé, kdejaký podvodník by je dokázal obalamutit.“ Věděl z vlastní zkušenosti, že přiznat omyl dokážou až ve chvíli, kdy už je pozdě cokoliv napravovat. U matky by to ještě chápal, věk přece jen člověka změní. Ale u Ireny ho to vytáčelo. Nebyla přece hloupá, tak proč se znovu a znovu nechá nachytat na kdejakou hloupost?
Radovan přejel pohledem od matky k sestře a nakonec spočinul na Tereze Koubkové. Seděla opodál, tiše, jakoby odříznutá od okolí. Do hovoru se nezapojovala a působila dojmem, že je myšlenkami úplně jinde.
Aby prolomil ticho, které začínalo být nepříjemné, obrátil se na ni:
„Tak co, Terezo, jak se ti líbí na vysoké? Jsi spokojená?“
„Ano, strejdo, moc,“ odpověděla rychle. „Je to skvělé. Jenže…“ Zarazila se a nejistě se mu podívala do očí.
Radovan nadzvedl obočí. „Copak? Vždyť tu školu znám. Sám jsem ji vystudoval a nemůžu si stěžovat. Diplom odtud má váhu, práci jsem získal prakticky okamžitě. Dá se říct, že mě chtěli hned. A pak už bylo jen na mně, kam se posunu. Za všechno vděčím tomu, co jsem se tam naučil.“
„Přesně tak,“ přidala se bez váhání Věra Šimonová. „Radovan se dostal na studium bez jakékoli pomoci, všechno zvládl vlastními silami. Studium měl zdarma, promoval s vyznamenáním. Měla by sis z něj vzít příklad. Nikdy nám nepřidělal starosti a mně i tvé mamince vždycky pomáhal.“
Irena Mlynářová se na bratra usmála téměř dojatě. „Je to ten nejlepší bratr, jakého si člověk může přát. Vždycky stál při mně. Po rozvodu s Alešem Tkadlecem mi pomohl postarat se o Terezu, a když nám zemřel táta, převzal roli hlavy rodiny. Je to opravdový chlap, opora.“
Radovanovi v hlavě zablikala výstraha. „Tak tohle není jen tak,“ pomyslel si. „Něco po mně chtějí. Proto jsou dnes tak sladké.“ Obvykle mu Irena vyčítala, že její manželství s Alešem zkrachovalo i kvůli němu, protože si s ním prý nedokázal rozumět. Jenže jak měl najít společnou řeč s člověkem, který myslel jen na hospodu? Aleš nikde dlouho nevydržel. Radovan mu několikrát pomohl sehnat práci, ale pokaždé skončil po týdnu či dvou. Stěžoval si na mizerný plat a obviňoval Radovana, že mu schválně dohazuje podřadná místa. Prý je umělecká duše a hledá sám sebe.
A teď z něj dělají téměř světce. To rozhodně nevěstilo nic jednoduchého a Radovan začínal tušit, že skutečný důvod jejich neobvyklé vlídnosti teprve vyjde najevo.