„…ten tvůj spolužák Filip Pavlíček,“ doplnila Irena rychle. „Právě on nám o té možnosti řekl. Tvrdil, že by tě bez problémů vzal k sobě do firmy. Byli bychom mu moc vděční. Radovane, zkus to kvůli jediné neteři.“
Radovan si povzdechl a potřásl hlavou. „Mami, už jsem ti to vysvětloval snad stokrát. Do ničeho, co zavání podvodem, nepůjdu. Na žádnou zvýhodněnou hypotéku nárok nemám a hotovo.“
„Vím, že oficiálně ne,“ namítla Věra Šimonová tiše, „ale Filip říkal, že by se to dalo nějak… upravit.“
„Nezajímá mě, co ti Filip napovídal,“ skočil jí do řeči ostřeji, než původně chtěl. „Je to obcházení pravidel. Kvůli bytu pro Terezu si nenechám zničit pověst ani riskovat práci. Na svoje bydlení jsem si vydělal sám. Nikdy jsem nikoho neprosil o protekci a nehledal kličky, jak něco získat zadarmo. Až Tereza dostuduje, najde si zaměstnání. Vy do té doby ještě něco ušetříte, já taky přispěju. Byt mít bude. Ale proč to hnát právě teď?“
„Strejdo, já už nejsem malá,“ ozvala se Tereza a narovnala se. „Chci stát na vlastních nohou. Klidně si najdu brigádu, abych vám pomohla splácet úvěr…“
Irena po ní střelila přísným pohledem, jenže dívka nedomluvila a pokračovala dál.
„Možná si myslíte, že by všechno zůstalo jen na vás, ale tak to není. Máma s babičkou říkaly, že by hradily polovinu splátek. Vy byste jen trochu pomohl. Hlavní je přece ta zvýhodněná sazba. Úroky jsou skoro zanedbatelné.“
Radovan se hořce pousmál. „Takže vy už jste rozhodly i o tom, že budu tu hypotéku splácet? To je skvělé. O mých penězích se tu mluví, jako by byly společné, aniž by se mě někdo zeptal. Takže nejde jen o program, ale i o to, že ze mě má být spoluplátce. Proč to neřeknete rovnou? Radovane, kup Tereze byt, protože už nechce bydlet s mámou. Touží po samostatnosti – ovšem financované z cizí kapsy. Skutečně nezávislý člověk se obvykle dokáže uživit sám.“
„Proč jsi tak tvrdohlavý?“ vstoupila mu do řeči Irena a hlas se jí zlomil. „Podívej se na ni, vždyť brečí. Nežádáme tě o žádné dary. Spoléhala na tebe. Vždyť jí nahrazuješ tátu… a teď se k ní obracíš zády.“ Slzy jí začaly stékat po tvářích.
Tereza už plakala otevřeně. „Strejdo, taková příležitost se nemusí opakovat. Viděl jsi, jaké jsou teď běžné úroky? Všechno jsme promyslely do detailu. Máma se s panem Filipem už domluvila. Prakticky bys nemusel nic řešit. Formálně bys u něj byl zaměstnaný pět let. Stačily by jen tvoje doklady a podpis.“