…a my všechno ostatní oběháme, zařídíme papíry i úřady, stačí jen plná moc na tvoje jméno…“
„O tomhle se dál bavit nebudeme,“ přerušil je Radovan Válek ostřeji, než původně zamýšlel. „Do žádných podobných konstrukcí se zatahovat nenechám. A protože Filipa Pavlíčka znám víc než dobře, ještě dnes mu zavolám. A klidně mu řeknu, že pokud s těmi svými fintami nepřestane, obrátím se na jeho nadřízené. Řekni mi na rovinu – dala jsi mu už nějaké peníze, nebo je to zatím jen u slibů?“ obrátil se přímo na Irenu Mlynářovou.
Irena naráz zbledla, jako by jí někdo vysál krev z tváří. Chvíli nebyla schopná slova, pak ze sebe vypravila: „Nic jsem mu nedala. A ani se neopovažuj mu vyhrožovat. Chtěl nám pomoct, udělal by to z dobré vůle. A ty z toho hned děláš podvod…“
Do té doby mlčící Věra Šimonová, která syna jen zaskočeně pozorovala, se náhle zapojila. „Radovane, já tě snad ani nepoznávám. Jsi jejich bratr a strýc. Kdo jiný by měl Tereze pomoct, když ne ty? Jsi jim nejbližší.“
Irena se nadechla a přisadila si: „Přesně tak, mami. Jakmile jde o větší částku, Radovan couvne. Vždycky byl na peníze opatrný až běda. Z něj korunu navíc nedostaneš. I tobě přispívá jen s velkým sebezapřením, přestože ví, jak máš nízký důchod.“
Ta slova ho zasáhla jako políček. Radovan zůstal stát bez hnutí, neschopen okamžitě reagovat. „Chceš tvrdit, že jsem vám nepomáhal? Že jsem se o mámu nestaral?“ vypravil ze sebe konečně.
„A co jiného?“ nedala se Irena. „Jakmile se naskytla šance na slušné peníze, najednou máš plno zásad. Tereza bude splácet byt třicet let. Víš, co je to za dobu? Do důchodu půjde a pořád bude dlužit bance. A teď se objeví možnost, jak si to usnadnit – a ty ji smeteš ze stolu!“
Radovan už dál neposlouchal. Sáhl po klice. „Odcházím. Vrátím se, až si v klidu promyslíte, co jsem vám říkal. Dělám to právě proto, že vám nechci ublížit.“
„Tohle ti nikdy nezapomenu!“ křikla za ním Irena. „Jednou tě o něco poprosíme a ty nás necháš na holičkách!“
Z kuchyně se stále ozýval tlumený pláč Terezy Koubkové, který mu trhal srdce.
„Ne, Radovane,“ pronesla Věra Šimonová tiše, ale s výčitkou. „Zklamal jsi mě. Vždycky jsem na tebe byla hrdá, ale dnes ses v mých očích propadl. Rodina má držet při sobě. Postavil ses proti vlastní sestře i neteři a mě jsi ranil nejvíc. To tě opravdu svědomí nebolí?“
Podíval se matce do očí. „Právě svědomí mi nedovolí na to přistoupit,“ odpověděl zastřeně.
„Svědomí je hezká věc,“ odvětila, „ale pro blízké lidi člověk někdy musí obětovat víc než jen klid. Tímhle jsi mezi vámi zpřetrhal pouta. Irena ani Tereza ti to neodpustí. A já… tys mi dnes zlomil srdce.“
Když scházel po schodech, ozvala se za ním rána – vstupní dveře se s třeskem zavřely. Ten zvuk se mu zabodl do hrudi jako ostrý hrot. Připadal si, jako by s každým krokem sestupoval nejen o patro níž, ale i dál od vlastní rodiny.