Dalibor Petříček dorazil k porodnici přesně tak, jak se sluší a patří – s obrovskou kyticí a svazkem barevných balónků. Udělal pár dojemných fotografií, odvezl maminku s miminkem do pečlivě uklizeného bytu a po chvíli se nenápadně vytratil. V hlavě mu však vrtala otázka, jak je vůbec možné nechat doma takovou krásnou a chytrou ženu samotnou, byť jen na okamžik.
Malá Monika Brňáková přišla na svět v noci z 30. na 31. července, na samém rozhraní dvou letních měsíců. Narodila se ve znamení Lva – a jak se později ukázalo, toto znamení k ní dokonale sedělo. Lev je přece považován za vládce zvířat, symbol síly a sebevědomí. Jeho živlem je oheň a ochraňuje ho Slunce, středobod všeho dění. A právě kolem své malé „sluneční“ bytosti se začali točit i rodiče.
Pro ně byla vším – andílkem, zlatíčkem i středem vesmíru.
Porodní asistentka, která holčičku přeměřila, se překvapeně usmála: pětapadesát centimetrů. „To je ale štíhlá slečna! Z té vyroste opravdová krasavice,“ poznamenala směrem k mamince.
Libuši Tichýové se při těch slovech sevřelo srdce štěstím. Na dítě čekala dlouho a každou minutu si teď vychutnávala.
Monika byla jejich jedináček a oba rodiče se teprve učili, co všechno péče o malé dítě obnáší. Libuše sice občas hlídala synovce a neteře, takže úplně bez zkušeností nebyla, přesto si musela přiznat, že srovnání s dětmi její sestry tentokrát nehrálo v její prospěch. Jejich „bobulka“ byla totiž tvrdohlavá jako beran a prosazovala si svou od útlého věku.
Na nočník si zvykala velmi neochotně a ještě ve dvou letech dávala přednost plenkám, navzdory veškeré snaze rodičů. Jakmile začala mluvit, osvojila si univerzální odpověď na téměř cokoli:
„Nebudu!“
Tím bylo řečeno vše. Ať si svět klidně stoupne na hlavu.
Jednoho rána si dokonce usmyslela, že se oblékat nebude vůbec, a pokusila se zůstat nahá. Babička, která ji hlídala, už nevěděla kudy kam. Nakonec ji posadila do předsíně, kde holčička dvě hodiny vzdorovitě křičela do šera. Na každou výzvu k obléknutí však reagovala stejným neoblomným: „Nebudu!“
„S touhle divoškou si ještě užijete,“ prorokovala často Božena Doležalová rodičům. „Ta vám jednou ukáže, zač je toho loket.“
Babička vyrůstala v hlubokých časech socialismu a s úctou vzpomínala na jednoho státníka, který měl slabost pro kukuřici – a kdo zná dějiny, ví, o kom je řeč.
Rodiče sice občas cítili jemné zklamání – takovou povahu u svého andílka nečekali – ale celkově šlo všechno celkem hladce.
Ve školce i později ve škole byla Monika nepřehlédnutelná. Vždy stála v centru dění, obklopená dětmi, které přitahovala jako magnet. Vynikala bystrostí, rychlým úsudkem a překvapivě jiskřivým humorem. Lvi zkrátka umějí zazářit.
Kamarádit se s ní chtěl skoro každý. Byla osobností už od malička – sebevědomou, samostatnou a vnitřně pevnou. Nikdy si nestěžovala na nudu, vystačila si sama se sebou.
A že by prosila o bratříčka nebo sestřičku? Ani náhodou. Podle jejího názoru by to byli jen křičící vetřelci, kteří narušují pohodlí. A pohodlí i vlastní prostor byly pro malou Lvici naprosto zásadní.
„Mami, má se klepat, než vejdeš!“ upozorňovala vážně. „Nikdy nevíš, co zrovna dělám.“