…Jenže Dalibor Petříček nebyl mužem, který by se spokojil s rolí pouhého obdivovatele.
S Monikou Brňákovou tehdy ani na okamžik nepřemýšleli o tom, že by si podle horoskopů nemuseli být souzeni. V jejich věku se přece na podobné věci nevěřilo. Kdo by bral vážně řeči o planetách a konjunkcích? To si vymýšlejí lidé, kteří nemají nic lepšího na práci, říkali si oba.
Když Monika dokončila vysokou školu, byla z ní takřka ideální partie. Rodiče jí pořídili útulnou garsonku, založili jí slušný účet a před domem parkovalo elegantní zahraniční auto. Postarali se, aby jejich dcera měla start do života bez jediného mráčku.
Svatba tak přišla zcela přirozeně. Byli mladí, plní plánů a přesvědčení, že láska všechno zvládne. Obřad proběhl slavnostně a hostina v luxusní restauraci připomínala spíš filmovou scénu než obyčejnou veselku. Zdálo se, že mají před sebou jen světlé zítřky.
Teprve po návratu z medových týdnů začal Dalibor chápat, že jeho novomanželka se cítí spíš jako šlechtična z pohádky – a občas dokonce jako vládkyně oceánů. On i jeho matka se ocitli v roli poslušných vykonavatelů přání, něco jako zlatá rybka připravená splnit další rozmar.
Zatímco jeho maminka si na Moničin tón už dávno zvykla a reagovala téměř automaticky, pro Dalibora to byla studená sprcha. Netušil, že za jemným úsměvem se skrývá tak neústupná povaha.
Monika nesnesla odpor. Poslední slovo muselo vždy patřit jí a jakýkoli jiný názor považovala za útok. Diskuse se rychle měnily v jednostranné přednášky, kde kritika padala na všechno kolem.
Navíc jako by jí nic nebylo dost dobré. Dalibor mluvil „špatným“ tónem, vybíral nevhodné potraviny, oblékal si košile, které se jí nelíbily, a dokonce i způsob, jakým kráčel, byl podle ní nedostatečný. Tyhle zdánlivé drobnosti se postupně měnily v každodenní jed, který dokáže rozleptat i silný cit. Dalibor si čím dál častěji kladl otázku, zda se neunáhlil.
Pak však přišla zpráva o těhotenství a jeho pochybnosti na čas ustoupily. Ultrazvuk potvrdil, že čekají syna, a představa otcovství ho naplnila novou energií. Jenže radost brzy zastínily první měsíce plné nevolností. Monika toužila po melounu uprostřed zimy, po avokádu, které nikde nebylo, po konkrétní značce minerálky – a když Dalibor přinesl cherry rajčata místo velkých, následovala výčitka.
Unaveně přemýšlel, že existuje ještě druhá polovina těhotenství a že i ta může přinést další potíže. Napadlo ho, jak to zvládaly ženy v dobách, kdy byl výběr ovoce omezený sotva na jablka.
Když mu Monika několikrát telefonovala do práce a hlasitě si stěžovala, všimla si toho i postarší účetní. Jednoho dne si ho zavolala stranou a tiše mu řekla: „Proč si to necháš líbit? Jsi snad méněcenný? Těhotenství není nemoc. Procházka do obchodu by jí jen prospěla.“
Monika mezitím znovu nastoupila do zaměstnání. A jako obvykle si neodpustila poznámky směrem ke kolegyni, přesvědčená, že i tentokrát všichni přijmou její názor bez odporu. Tentokrát však narazila. Dotyčná žena jí bez obalu doporučila, aby mlčela a přestala ostatním vnucovat své soudy. Řekla to přímo a bez svědků.
Monika zůstala zaskočená. Poprvé jí někdo nastavil zrcadlo a ona nedokázala pohotově reagovat, jak bývala zvyklá. Uvědomila si, že proti sobě možná nemá jen beztvaré publikum, ale skutečného soupeře – a ta myšlenka v ní začala klíčit s nečekanou silou.