Poprvé v životě narazila na někoho, kdo se před ní nesklonil a neuhnul pohledem. Došlo jí, že proti ní nestojí šedý dav, ale člověk, který se umí bránit – a možná i vyhrát. Náhle si připustila, že tentokrát by mohla tahat za kratší konec. A tak, místo aby riskovala další střet, zvolila ústup. Přestože do mateřské dovolené zbývalo ještě dost času, podala výpověď. Oficiálně z vlastního rozhodnutí. Neoficiálně proto, že se nechtěla znovu cítit ponížená.
Doma pak seděla plná vzteku a hořkosti. Hlodalo v ní, že ji nějaká „obyčejná ženská“ dokázala usadit. Veškeré napětí, které v sobě dusila, si začala vybíjet na těch, kdo za nic nemohli – na manželovi a na matce. Otec byl většinu času pryč, vydělával peníze, a tak zůstával mimo dosah jejích nálad. Zato Dalibor Petříček byl po ruce neustále. A tlak, který na něj Monika Brňáková vyvíjela, se pomalu, ale jistě hromadil. Jako když se kapky mění v proud.
Výčitky létaly vzduchem s kadencí kulometu. Nic nebylo dost dobré, nic nebylo podle jejích představ. A tak Dalibor dospěl k rozhodnutí, které by ještě nedávno považoval za nemyslitelné. Nešlo o žádné drama – nikdo neměl přijít k úhoně. Jen už měl všeho dost. Potřeboval pryč.
Syn se narodil podle plánu, v domluveném termínu. Dalibor přivezl k porodnici květiny i balonky, pořídil pár dojatých fotografií, odvezl Moniku i miminko do uklizeného bytu. Všechno proběhlo tak, jak se sluší a patří. A pak odešel. Zůstalo po něm jen tiché překvapení: jak může muž opustit tak krásnou a schopnou ženu?
Ukázalo se, že se vrátil k rodičům. Tvrdil, že synovi bude finančně pomáhat. Telefon si nevypnul, číslo nezměnil.
„To ho přejde,“ uklidňovala Moniku matka. „Vyzuří se a přijde zpátky. Kam by šel od takové ženy a od vlastního dítěte?“
Monika tomu chtěla věřit. Vždyť kdo by si našel lepší partii než ji?
Jenže Dalibor po žádné náhradě nepátral. Toužil po klidu. Potřeboval si od rodinného dusna odpočinout a srovnat si myšlenky.
Po týdnu vyčerpání a probdělých nocí to byla Monika, kdo zavolal první. Hlas měla podrážděný: „My už nemůžeme, on pořád pláče. Kdy se vrátíš?“
Odpověď byla krátká a chladná. „Nikdy. Podám žádost o rozvod.“ A hovor ukončil.
Ta věta dopadla jako exploze. Jak si mohl dovolit odmítnout právě ji? Tohohle si ještě bude litovat, říkala si. Taková žena se přece znovu vdá lusknutím prstu.
Jenže žádná kouzelná štika ani zlatá rybka nepřiplavala splnit přání. Nápadníků bylo dost, obdivné pohledy také. Ale k oltáři se nikdo nehrnul. Rozumní muži tušili, že s ženou ve znamení Lva lze vyjít jen tehdy, pokud jí člověk nepředá otěže. A Monika už jednou moc dostala – a držela ji pevně.
Začala proto přemýšlet o horoskopech, kompatibilitě znamení a dalších věcech, kterým se dřív vysmívala. Možná na tom přece jen něco je, říkala si. V nejisté době se člověk chytá lecčeho. Co když příště nevsadí na tvrdohlavého Kozoroha, ale vybere si oddaného Střelce, který bude obdivně naslouchat a plnit její přání?
Astrologové se mohou těšit. Monika Brňáková je připravena svěřit svůj osud hvězdám. A kdo se nestihne schovat, ať se pak nediví.