Radovan jen procedil mezi zuby: „No to snad ne…“
Po čaji se všichni přesunuli do obývacího pokoje. Usadili se před velkou televizí, která tiše běžela jako kulisa, ale nikdo ji doopravdy nesledoval. Z napjatých pohledů Ireny Mlynářové i Věry Šimonové bylo Radovanovi jasné, že hlavní téma večera teprve přijde.
„Radovánku,“ začala nakonec matka opatrně, „jde o jednu důležitou věc…“ Odmlčela se, jako by hledala správná slova.
„Víš,“ navázala Irena až nezvykle něžným hlasem, „naše Tereza Koubková už je dospělá. A nechce se mnou dál bydlet.“
„Tomu se vůbec nedivím,“ ušklíbl se Radovan. „Je jí kolik? Devatenáct? To už má nejspíš i přítele. Že jo, Terezko?“
Dívka sklopila oči, lehce zčervenala, ale nic neřekla.
„V tom věku je to přece normální,“ pokračoval Radovan klidně. „Mladí lidé se potřebují osamostatnit. Jenže ty ji pořád hlídáš jako malé dítě. Všechno za ni vyřídíš, ke všemu ji poučuješ. Nediv se, že chce pryč. A pokud nechce bydlet doma, může si zařídit kolej.“
„Kolej?“ vyhrkla pobouřeně Věra Šimonová. „Víš vůbec, co se tam děje? Vzpomeň si na svoje roky!“
„Prosím tě, žádné drama,“ oponoval Radovan pevně. „Dneska tam platí přísná pravidla. Navíc jí to prospěje. Odstřihne se od mámina dohledu a naučí se postarat sama o sebe. Už je nejvyšší čas.“
„Ne, ty nás špatně chápeš,“ zasáhla smířlivě Irena. „Tereza je rozumná holka. A ano, má přítele. Jmenuje se Marek Havelka. Nám s maminkou se moc líbí – je slušný, vzdělaný, ambiciózní. Myslíme si, že by z toho mohl být vážný vztah. Jenže je potřeba myslet dopředu. Kolej je jen dočasné řešení. Co bude potom?“
„Potom si najdou práci, pronajmou si byt a časem si vezmou hypotéku. Tak to dnes chodí,“ pokrčil rameny Radovan. „Můžou taky využít některý z programů pro mladé odborníky, třeba jít pracovat mimo velká města, kde dávají příspěvky na bydlení.“
„Na venkov já rozhodně nepůjdu,“ ohradila se Tereza a našpulila rty. „Spíš bych chtěla do Plzně. Jenže tam jsou byty šíleně drahé. Nájem i koupě.“
„Právě proto potřebuje nějaký odrazový můstek,“ vstoupila do toho babička. „Nebudeme chodit kolem horké kaše. Jsme rodina. A myslíme si, že bys měl Tereze pomoct ty.“
Radovan si založil ruce na prsou. „A jak konkrétně?“
Irena si vyměnila pohled s matkou a pak spustila: „Existuje zvýhodněná hypotéka. S maminkou jsme něco našetřily, počítaly jsme s tím pro Terezinu budoucnost. Ale úvěr bys musel vzít na sebe ty. Máš vlastní byt, stabilní práci. Samozřejmě by bylo potřeba některé věci zařídit, možná trochu upravit papíry… Ale máš přece známé v IT oboru, třeba toho svého kamaráda, co se vyzná v bankovních systémech a mohl by poradit, jak to nejlépe zařídit.