Radim Kratochvíl dorazil k nemocnici zhruba po třiceti minutách jízdy a spěšně zamířil k příjmovému oddělení. Ivana Tkadlecová mu vyšla naproti už na chodbě.
„Mami, jak je na tom táta?“ zeptal se udýchaně, sotva k ní doběhl. „Co se vlastně stalo? Nikdy si přece na srdce nestěžoval.“
„Pojedeme domů, Radime,“ odpověděla tiše. „Tady už nic nezmůžeme… Je pozdě.“
„Jak pozdě?“ zarazil se a nechápavě se na ni zadíval.
„Nestihli to. Tatínek zemřel,“ pronesla bezbarvým hlasem, jako by mluvila o něčem vzdáleném.
Radim se zhluboka nadechl a prudce vydechl. Oči se mu zalily slzami, které se snažil skrýt, proto se od matky odvrátil.
„Vzchop se,“ řekla Ivana klidně. „Pojď, sedneme do auta.“
„Jak můžeš být tak klidná?“ vyhrkl podrážděně.
„Dali mi uklidňující injekci,“ odpověděla věcně.
Doma u rodičů si Radim lehl do postele v pokoji, kde kdysi vyrůstal. Stěny i nábytek mu náhle připadaly cizí. Ivana mezitím obvolávala příbuzné a známé, bylo třeba zařídit formality a oznámit smutnou zprávu rodině.
„Zůstaň tu přes noc,“ navrhla později. „Teď bychom měli držet při sobě. Klidně tu nějaký čas pobuď. Kateřina si tvé nepřítomnosti ani nevšimne. Aspoň se nebude nudit.“
„Mami, přestaň už,“ povzdechl si unaveně. „Kolikrát to chceš ještě opakovat?“
„Říkám jen pravdu. Nehodí se k tobě. A kdo ví, čí je vlastně ten Šimon…“
„Nech toho, tohle není vhodná chvíle,“ přerušil ji ostře. „Musím domů. Kateřina má určitě strach.“
Vytáhl z kapsy mobil a zjistil, že je vypnutý. Jakmile ho zapnul, displej zaplavily desítky zmeškaných hovorů od manželky. Okamžitě jí zavolal zpět.
„Kateřino, jedu domů,“ řekl rozechvěle. „Táta už není mezi námi… Ano… Promluvíme si až doma.“
„Samozřejmě, že já nikoho nezajímám,“ zamumlala Ivana dotčeně. „Utěšovat by měli mě, ne ji.“
Radim už její slova nevnímal. V hlavě mu zněla jen poslední věta o otci a s těžkým srdcem se vydal ke dveřím.