Domů se Radim Kratochvíl vrátil až pozdě večer. V náručí svíral obrovskou kytici a tašku plnou drobných dárků pro děti.
Kateřina Mlynářová právě uspávala malého Šimona Vacka a tiše ho pohupovala.
„Jak jsou na tom? Už horečka ustoupila?“ zeptal se opatrně.
„Ano, teplota klesla. Jen Šimon dnes pořád pláče, nemůžu ho utišit,“ odpověděla unaveně.
Radim k ní natáhl ruce. „Dej mi ho. Zkusím to já. A ty zatím prosím dej ty květiny do vázy.“
V jejím pohledu se mihlo překvapení – takový tón u něj už dlouho neslyšela.
„Kačenko… odpusť mi. Choval jsem se jako hlupák,“ zašeptal. Políbil syna do vlasů a přivinul si ho k hrudi. Zhluboka vdechoval jeho vůni, tu nejdražší, jakou znal.
Chlapec jako by vycítil změnu. Napětí z něj pomalu opadalo, přestal vzlykat a během několika minut klidně usnul. Radim ho ale dál držel v náručí. V duchu prosil o odpuštění, hladil drobné ruce i jemné vlasy, jako by se snažil dohnat všechno, co dosud zanedbal.
„Slibuju ti, že odteď bude všechno jinak,“ pronesl tiše směrem ke Kateřině. „Jen mi dej ještě šanci.“
Posadila se k němu. Když viděla, jak pevně objímá jejich spícího syna, zavřela oči. Po tvářích jí stékaly tiché slzy. Opřela si hlavu o jeho rameno a tak zůstali sedět až do prvních paprsků svítání.
Klaudie Brňáková později přišla ke Kratochvílovým osobně. Omluvila se Kateřině i Radimovi a mladí v sobě vůči ní nenesli zášť. S Ivanou Tkadlecovou však kontakt přerušili.
Radim byl přesvědčený, že jeho matka musí nejprve sama pochopit, co způsobila, a především požádat o prominutí Kateřinu.
Zkouška, kterou si prošli, byla tou nejtěžší v jejich životě. Přesto ji ustáli – a jejich rodina zůstala pohromadě.