Smrt dokáže mezi lidmi vytvořit zvláštní pouto. Kateřina Mlynářová, přestože ji ještě nedávno sžírala žárlivost a pochybnosti, nedokázala zůstat chladná. Na scénu s údajnou Radimovou kolegyní ve vlastní kuchyni na chvíli zapomněla. Teď byl důležitější jeho zármutek.
Když se dozvěděla, že Antonín Čermák zemřel, neubránila se slzám. Na poslední rozloučení ale nešla – Anežka Starýová i Šimon Vacek byli nemocní a potřebovali ji doma. V duchu si přiznávala, že jí to vlastně ulevilo. Podobné obřady jí naháněly úzkost a s tchánem si nikdy nenašla úplně blízký vztah.
Po smuteční hostině se Radim Kratochvíl rozloučil s matkou a vyrazil k domovu. Hosté, kteří přišli uctít památku jeho otce, se postupně vytratili. U Ivany Tkadlecové zůstala jen její dlouholetá přítelkyně, aby jí pomohla sklidit nádobí a dát byt do pořádku.
U auta si Radim sáhl do kapsy – mobil nikde. Došlo mu, že ho nechal u matky. S povzdechem se tedy vrátil. Nechtěl ji znovu rozrušit zvoněním, a tak si odemkl vlastním klíčem. Tiše prošel chodbou k pokoji, kde předtím seděl.
Z kuchyně se ozývalo cinkání talířů a tlumené hlasy. Když míjel dveře, zaslechl útržek rozhovoru.
„Vím, Ivano, že je to pro tebe těžké. Loučila ses s mužem, kterého jsi celý život milovala…“
„Ty vůbec netušíš, jak to bylo,“ odpověděla unaveně Ivana. „Svoji skutečnou lásku jsem pohřbila už dávno.“
„Jak to myslíš? Vždyť jsi na Antonínovi mohla oči nechat. Všichni vám záviděli.“
„Vzala jsem si ho ze vzdoru, ne z citu. Na Libora Smutného jsem nikdy nepřestala myslet…“
Odmlčela se a pak tiše pokračovala: „Znali jsme se od školy. Doprovázela jsem ho i na vojnu. Psali jsme si… dokud jeho dopisy nepřestaly chodit. Myslela jsem, že si našel jinou. Utekla jsem na praxi a tehdy se objevil Antonín. Vdala jsem se z trucu. Když mi došlo, jakou chybu jsem udělala, bylo už pozdě.“
V kuchyni zavládlo ticho, které Ivana přerušila sotva slyšitelným hlasem: „A Libor se vrátil a vyhledal mě,“