„…přišel za mnou,“ dořekla Ivana Tkadlecová zastřeně. „Antonín Čermák byl zrovna na služební cestě a já zůstala doma sama. Kvůli špatnému počasí uvízl v jiném městě, a paradoxně mi tím nahrál do karet…“
Zhluboka se nadechla. „Pravda je taková, že Radim Kratochvíl je Liborův syn. Kdyby se tehdy nestala ta nešťastná událost, žili bychom spolu. Osud mi aspoň dopřál, abych měla dítě s mužem, kterého jsem skutečně milovala.“
Na okamžik se pousmála skrze slzy. „Libor byl zrzavý… a Radim je celý po něm. Jenže jak bych mohla cokoli přiznat? Antonín Radima zbožňoval. Co kdyby zjistil, že vychovává cizího syna?“
Klaudie Brňáková se nadechla k další otázce, ale předběhla ji: „Ptáš se, proč jsem pak obvinila snachu? Bránila jsem svého syna! A Kateřina Mlynářová mi nikdy nebyla po chuti.“
Radim už dál neposlouchal. To, co zaslechl, jím otřáslo do morku kostí. V jediné chvíli se mu zhroutil obraz celé rodiny. Matka nezradila jen muže, kterého celý život považoval za otce – ublížila i jemu. A svými lžemi rozvrátila jeho manželství.
Bez rozloučení se vyřítil z bytu, dupání jeho kroků dunělo chodbou. Dveře za ním práskly.
„Klaudie, kdo to byl?“ vyhrkla Ivana vyděšeně, když její přítelkyně nakoukla na chodbu.
„Mám dojem, že Radim…“
Ivana sáhla po telefonu a roztřesenými prsty vytočila synovo číslo. Vtom se z vedlejšího pokoje ozvalo vyzvánění. Klaudie přinesla mobil, který zůstal ležet na komodě.
„Vrátil se pro něj. Takže všechno slyšel,“ zašeptala Ivana a skryla tvář v dlaních.
Radim však slyšel víc než dost. Konečně pochopil, jak krutě se mýlil. Kolik bolesti způsobil ženě, která ho milovala – jediné, která při něm stála – i dětem. Jak nespravedlivý byl k malému Šimonovi Vackovi, jenž k němu natahoval ruce, zatímco on v sobě dusil nesmyslnou zášť.
Slzy mu stékaly po tváři. Neměl pro sebe omluvu. Nezasloužil si odpuštění. A přesto věděl, že musí najít sílu všechno napravit a odčinit křivdy vůči těm, kteří pro něj znamenají víc než cokoli na světě.