Chvíli mi trvalo, než jsem skutečně pochopila, co mi Jitka právě sdělila. Jaký byt má na mysli? Tu malou garsonku na okraji města, kterou jsem si pořídila ještě dávno před svatbou, když jsem do ní vložila všechny své úspory i skromné dědictví po babičce?
„Jitko, jste normální?“ snažila jsem se mluvit potichu, aby se kolegové v kanceláři nezačali otáčet. „V tom bytě někdo bydlí. Je řádně pronajatý na základě smlouvy.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou, jako bych řešila starý svetr. „Jakýpak někdo? Týden to tam sleduju, večer se nesvítí, nikdo tam nechodí. Byt leží ladem, zatímco moje dcera se tísní po podnájmech. Nájemníkovi prostě řekneš, že se situace změnila. Lucie si tam zatím zařídí domov i s kočkami. No tak, Terezo, nebuď lakomá. Když je Radim ženatý, všechno je přece společné.“
Ozval se jen krátký tón ukončeného hovoru. Zírala jsem na zhaslý displej a cítila, jak se mi do hrudi dere dusivý vztek. Ten byt byl moje jistota, moje budoucí přilepšení k důchodu. Kvůli němu jsem si roky odpírala dovolené u moře i jiné radosti. A můj nájemník, Bedřich Novák, byl bývalý podplukovník policie – člověk zvyklý na řád a disciplínu. Právě odjel na deset dní do lázeňského zařízení, aby si dal do pořádku záda.
Okamžitě jsem vytočila Radima. Zvedl to s neochotou; v hlase měl provinilost, ale i tvrdohlavý podtón.
„Terezo, no tak… co se děje? Máma má pravdu, jsme rodina. Lucie tam bude jen přechodně, než si najde práci. Proč by měl cizí chlap zabírat naše metry čtvereční, když moje sestra nemá kde být?“
„Radime, ten byt jsem koupila ještě před svatbou. Je výhradně můj. A jsou tam cizí věci, složená kauce! Vnikli jste do cizího obydlí.“
„Jaképak věci, pár košil ve skříni,“ zamumlal. „Máma je dala do tašky a odnesla na balkon. Nedělej z komára velblouda. Večer si o tom promluvíme, jsem unavený.“
Jenže já jsem čekat do večera nehodlala. U šéfa jsem se vymluvila na havárii vody a vyšla ven. Chladný jarní vzduch mi trochu zchladil rozpálené tváře. Představa, že bych se s Jitkou pustila do hysterické hádky a vlastníma rukama tahala Lucčiny krabice na chodbu, byla absurdní. V takových scénách by mě převálcovala – její kolísavý tlak i neotřesitelná role matky mého muže byly její osvědčené zbraně.
Vyhledala jsem v kontaktech číslo Bedřicha Nováka. Měl být ještě týden mimo město, ale musela jsem to zkusit.
„Prosím, Novák,“ ozval se klidný, hluboký hlas.
„Pane Nováku, tady Tereza. Nastala nepříjemná situace,“ nadechla jsem se. „Moji příbuzní během vaší nepřítomnosti zavolali zámečníka, vyměnili zámek a nastěhovali tam mladou ženu se třemi kočkami. Vaše věci zabalili do pytlů a odložili na balkon.“
Na druhém konci se rozhostilo těžké ticho.
„Léčbu jsem musel přerušit, povolali mě zpět kvůli naléhavé záležitosti,“ odpověděl nakonec chladným tónem. „Právě přijíždím do města. Za dvě hodiny jsem tam. Nic nepodnikejte, Terezo. Přijeďte s doklady o vlastnictví, zbytek vyřeším já.“
Dorazila jsem k domu s předstihem. Posadila jsem se na lavičku u vedlejšího vchodu, přetáhla si přes hlavu kapuci a čekala. Napětí ve mně pulzovalo s každou minutou. Po chvíli do dvora ladně vjela známá silueta auta mé tchyně.