Podplukovník netrpělivě sledoval ciferník na zápěstí a každé slovo odsekával s vojenskou přesností.
„Čas běží, dámy. Všechny moje věci z balkonu odnosíte zpátky dovnitř a uložíte je tam, kde byly. A žádné prudké pohyby.“
Za necelou půlhodinu bylo schodiště zatarasené taškami, uzly z prostěradel, kostkovanými brašnami i kočičími škrabadly. Lucie se s hlasitým popotahováním vláčela po schodech s obrovským kufrem, který sotva unesla. Jitka vyšla z bytu jako poslední, funěla a přidržovala se zábradlí, jako by právě uběhla maraton.
Jakmile se ocitla před domem, náhle se zastavila. Otevřela ústa, zřejmě aby na mě spustila další výlev, ale místo křiku z ní vyšel jen přidušený, chraplavý zvuk. Oči jí těkaly ze strany na stranu. Udělala krok ke mně, jenže kolena ji zradila a podlomila se. Tentokrát to nebylo žádné divadlo pro publikum — strach z policisty a z ostudy před sousedy jí doslova vypnul tělo. Těžce dosedla na lavičku u vchodu, třela si stehna, která jí náhle znecitlivěla, a lapala po dechu. Skutečný záchvat paniky.
Lucie začala zběsile prohledávat nákupní tašky, které její matka před pár hodinami přivezla z obchodu. Vytáhla láhev minerálky, odšroubovala víčko a snažila se Jitku napojit, zatímco nahlas na celé prostranství bědovala nad „bezcitnou snachou“. Policista jen zavrtěl hlavou a zamířil zpět k hlídkovému vozu.
Bedřich mezitím zavolal známému zámečníkovi, aby okamžitě přijel vyměnit vložku zámku za novou, bezpečnou. Klíče měly existovat jen dva — jeden pro něj a jeden pro mě. Jitka s Lucií zůstaly sedět před domem až do chvíle, kdy pro ně přijela dodávka, kterou někdo z jejich známých narychlo sehnal.
Radim dorazil večer. Vpadl do bytu s vytřeštěnýma očima a sotva za sebou zavřel dveře, už křičel a rozhazoval rukama.
„Terezo, to ses úplně zbláznila?! Je to jen beton! Kvůli pár metrům čtverečním chceš mámu dostat do hrobu a rozbít rodinu? Z nervů jí ochrnuly nohy! Takhle se normální manželky nechovají!“
Nechala jsem ho domluvit a pozorovala jeho rozpálený obličej. V té chvíli mi s naprostou jasností došlo, že s tímhle mužem budoucnost nepostavím. Byl pevně přesvědčený, že vina leží na mně, ne na těch, kdo nám bez dovolení vnikli do bytu. Beze slova jsem vytáhla z horní police velkou cestovní tašku a otevřela skříň.
„Tvoje matka tak ráda rozhoduje o tom, kdo kde bude bydlet?“ zeptala jsem se klidně, zatímco jsem mu do tašky skládala košile a kalhoty. „Tak ať teď vyřeší i tvoje bydlení. Máš přesně hodinu na to, abys sesbral zbytek svých věcí a opustil můj byt. Jinak zavolám hlídku. Dnešní zkušenost s vystěhováním už mám.“
Zůstal stát jako opařený. Očividně čekal všechno možné, jen ne tohle. Začal couvat, koktat, že to přehnal, že byl rozrušený. Jenže moje rozhodnutí už bylo pevné. S někým, kdo mě bez mrknutí oka hodí přes palubu, žít nehodlám. Radim nakonec práskl dveřmi a odjel k matce.
Mohlo to skončit obyčejným rozvodem a tichým vyšuměním celé aféry. Jenže osud si pro nás přichystal ještě jinou dohru.
O dva měsíce později jsme se s Radimem potkali před budovou soudu, kam jsme přišli podepsat papíry k rozvodu. Vypadal zbídačeně, zhubl a pod očima měl tmavé kruhy. Když se na mě podíval, byla v jeho pohledu patrná lítost.
„Terezo, nezkusíme to znovu?“ oslovil mě tiše a nervózně si pohrával s popruhem tašky. „Já už takhle dál nemůžu. Doma je to peklo.“
Z jeho roztřeseného hlasu bylo znát, že mluví vážně. Ukázalo se totiž, že po jeho návratu k matce se situace vyvinula úplně jinak, než si představoval.