Z vozu vystoupila Jitka téměř teatrálně. V rukou nesla přecpané tašky z potravin – očividně přivezla Lucii zásoby na její „nový začátek“. V obličeji se jí zračilo uspokojení, jako by právě sehrála mistrovský tah a byla na sebe náležitě hrdá.
Přesně podle dohody ohlásil svůj příjezd Bedřich. K obrubníku tiše zajel tmavě šedý sedan, který jsem znala až příliš dobře. Vystoupil z něj vysoký muž se stříbrnými vlasy, vzpřímený a klidný, oblečený do kvalitní kožené bundy. Sotva zabouchl dveře, zastavila za ním hlídka městské policie. Z ní vystoupil mladý, statný kapitán Novák.
Vyměnili jsme si stručný pozdrav. Bedřich mi nepatrným gestem naznačil směrem ke kovovým dveřím domu a bez váhání jsme vstoupili dovnitř. Mlčky jsme vystoupali až do čtvrtého patra.
Zazvonil. Tlačítko držel stisknuté o něco déle, než bývá zvykem. Zevnitř se ozvalo podrážděné mňoukání několika koček, pak rychlé šouravé kroky. Zámek cvakl a dveře se otevřely.
Ve dveřích stála Jitka v pestrobarevném domácím županu. V ruce svírala dřevěnou vařečku, z níž pomalu stékaly kapky oleje na práh. Úsměv, který měla ještě před vteřinou na rtech, zmizel, jakmile spatřila mě a za mnou dva muže – jednoho v civilu, druhého v uniformě.
„Terezo? Co to má znamenat? To sis snad spletla adresu?“ vyjela ostře a pokusila se dveře přivřít. Bedřich však bez jediného slova vsunul špičku těžké boty do mezery a zabránil jí v tom.
„Paní,“ pronesl pevným, autoritativním hlasem, až mi po zádech přeběhl mráz, „jsem řádným nájemcem tohoto bytu. Smlouva je platná a evidovaná. Vstoupila jste sem bez souhlasu a neoprávněně nakládáte s cizím majetkem.“
Za jejími zády se objevila rozcuchaná Lucie, bledá a vyděšená. K hrudi si tiskla zrzavého kocoura, který se jí snažil vyprostit. Vzduch v předsíni byl těžký a nasáklý ostrým zápachem kočičí toalety.
„Mami, kdo to je?“ pípla nejistě.
Kapitán Novák vystoupil o krok vpřed. „Na základě oznámení o neoprávněném vniknutí jsme povinni situaci prověřit. Majitelka má doklady u sebe, totožnost nájemce je ověřena. Žádám vás, abyste byt neprodleně vyklidily. Pokud neuposlechnete, sepíšeme protokol pro podezření ze svévolného jednání a případně i poškození či odcizení věcí pana Bedřicha.“
Jitce z obličeje zmizela barva. Ruka s vařečkou jí bezvládně klesla podél těla.
„Jaké odcizení?!“ vyjekla přepjatým hlasem a chytila se zárubně, jako by jí pod nohama mizela půda. „Ten byt patří mému synovi! Jsme rodina! Terezo, okamžitě jim řekni, ať odejdou!“
Podívala jsem se jí přímo do očí. „Ten byt je můj, Jitko. A bez mého svolení tu nemáte co dělat. Dávám vám patnáct minut na to, abyste si sbalily věci. Poté pan Bedřich zkontroluje svůj majetek. Pokud na jeho notebooku najde jediný škrábanec, půjdete obě podat vysvětlení.“
Lucie propadla panice. Pobíhala po malém prostoru jako splašená, cpala kočky do plastových přepravek, zatímco zvířata hlasitě protestovala. Při shonu vysypala na linoleum misku granulí a ve spěchu je začala sbírat třesoucími se prsty. Řasenka se jí rozmazávala po tvářích, jak si neustále otírala slzy.
Jitka mezitím vytáhla telefon a snažila se někomu dovolat, ale ruce se jí chvěly tak silně, že jí přístroj několikrát málem vyklouzl z prstů.