Někdo vytrvale mačkal zvonek u dveří, až se jeho pronikavý zvuk rozléhal celým bytem. To si snad dělá legraci, kdo může být tak neodbytný?
Klára Bartošová se s námahou zvedla z postele. Celý den jen ležela, protože ji od rána sužovala bolest v podbřišku. Podle výpočtů bylo ještě brzy, a tak si namlouvala, že to přejde samo. Zavolat sanitku se bála — co když jen zbytečně plaší? Třeba stačí klid a všechno se uklidní.
Pomalu se došourala ke dveřím, každý krok ji zabolel. V podbřišku jí nepříjemně táhlo a sílilo to. Odemkla a otevřela — a v úžasu ucouvla.
„Mami? Co tady děláš?“ vydechla překvapeně. „Já ti to chtěla říct, ale nějak jsem se k tomu nedostala… Pojď dál.“ Náhle se jí zlomil hlas. „Maminko…“ Opřela se zády o stěnu a vytřeštěně sledovala, jak se po podlaze rozlévá tmavnoucí kaluž. „Jak se to mohlo stát…?“
Miroslava Křížová odložila těžké tašky a rychle za sebou přivřela dveře. „Kláro, proboha, co se děje?“ zděsila se. „Honem si lehni! No tak, opatrně. A kde je ten tvůj? To sis všechno nechávala pro sebe, a teď je zle!“
„Je na služební cestě,“ zaúpěla Klára. „Mami, podej mi telefon, leží na stole!“
Matka jí přístroj vtiskla do ruky. „Tohle si vyřiď sama, já se v tom nevyznám.“
Sanitka dorazila rychle. Když lékař konstatoval, že plodová voda už odtekla, nebylo na co čekat. Kláru naložili na nosítka. Ještě stihla zavolat: „Mami, klíče jsou na skříňce! Ozvu se ti!“
„A kam mám volat já? Do které nemocnice tě vezou?“ zmateně se ptala Miroslava Křížová.
„Do dvanácté porodnice,“ ozvalo se stručně, než se za nimi zavřely dveře výtahu.
Miroslava přijela z vesnice obtěžkaná domácími dobrotami. Chtěla si s dcerou promluvit z očí do očí a konečně zjistit, proč Klára svého nastávajícího pořád tají. Takový život jí připadal podivný — žádná svatba, žádné oficiální představení rodin. Před sousedy jí to bylo trapné.
Neustále se vyptávali: „Tak co tvoje Klára, Miroslavo? Už si ve městě zvykla tak, že zapomněla na domov? Nepřijede, tebe si nepozve… Je všechno v pořádku?“
A ona se před nimi tvářila sebejistě. „Samozřejmě že vím, jak se má,“ prohlašovala pevně. „Voláme si skoro denně. Má se dobře, pozdravuje vás. A přítele má — šikovného, hodného chlapa. Svatba bude co nevidět.“
Jenže Iveta Marková pokaždé pochybovačně nakrčila čelo. „Pořád říkáš ‚brzy‘. Už je to skoro rok, co to slyšíme. Nějak to odkládají, nemyslíš? To nevěstí nic dobrého.“
Tyhle řeči už Miroslavu přestaly bavit. Rozhodla se, že si všechno ověří na vlastní oči a zjistí pravdu sama.