Nechtěla už dál poslouchat řeči plné pochybností. V hlavě jí klíčila jediná myšlenka – sednout na vlak a objevit se u Kláry bez ohlášení. Ať si to dcera vysvětlí, jak chce. Čím víc o té svatbě mluvila, tím víc to celé působilo podezřele. Co když něco tají? Co když se dostala do potíží a jen se stydí přiznat pravdu?
Klára byla odjakživa laskavá a důvěřivá. Takové děvče se snadno napálí. Třeba ji někdo oklamal a teď neví, kudy kam. A kdo jiný by jí měl podat pomocnou ruku než vlastní matka?
Miroslava Křížová sama nebyla žádná křehotinka. Už jako mladá si nenechala nic líbit – ani od holek, ani od kluků. Její jazyk byl ostrý jako břitva a ruku měla pevnou. Jen Radomír Kříž si k ní dokázal najít cestu. Ne silou, ale trpělivostí a vlídností si ji získal.
Klára byla spíš po něm. Nekřičela, nehádala se. Když jí někdo ublížil, stáhla se stranou a dělala, jako by ten člověk neexistoval. Příliš citlivá a přitom hrdá. A právě takoví lidé to mají v životě nejtěžší.
Doma Miroslava oznámila manželovi i sousedům, že ji dcera pozvala, aby spolu probraly detaily chystané svatby. Přibalila pár věcí z domova – sklenici malinové marmelády a nakládané okurky, které měla Klára tolik ráda. Srdce jí našeptávalo, že jede hasit požár, o němž se zatím nahlas nemluví.
Hned druhý den po příjezdu jí zazvonil telefon.
„Mami!“ zněl z něj rozechvělý, ale šťastný hlas. „Narodila se mi holčička! Umíš si to představit? Všechno dobře dopadlo, díkybohu že jsi tady. Bolest byla strašná, málem jsem omdlela. Kdybys nepřijela… ani nevím… Ale teď je všechno v pořádku.“
Miroslava se snažila zachovat přísný tón, i když jí srdce poskočilo radostí. Vnučka! „Neodváděj řeč, Kláro,“ napomenula ji. „A kde je otec dítěte? To má naše malá vyrůstat bez táty? To je dneska nějaký nový zvyk, stavět život bez svatby a bez chlapa po boku? Takhle jsme tě přece nevedli.“
„Mami, ona má tak nádherně modré oči,“ pokračovala Klára zasněně, jako by otázku přeslechla. „Úplně světlounké. Říkají, že když jsou tmavé, změní se časem na hnědé. Ale tyhle prý zůstanou. Přesně jako tvoje… O všem ti povím později, ano?“
V jejím hlase bylo něco křehkého, co Miroslavě sevřelo hrdlo. Vždyť je to její dítě.
„Dobrá,“ povzdechla si nakonec měkčeji. „Tak mi aspoň řekni, co mám připravit na váš návrat domů.“
Klára okamžitě ožila. „Všechno už mám nachystané. Ve skříni je zvlášť taška s oblečením na cestu z porodnice, všechno jsem vyprala a vyžehlila…“
Miroslava poslouchala a v duchu si dělala starosti, které jí dcera mezi řádky stále nechtěla vyslovit.