Stanislav se na ni zadíval zpříma. „Vzpomínáš si vůbec, z čeho mě obvinili?“ zeptal se tiše.
Klára mezitím nakojila malou Elišku, uložila ji do postýlky a když děvčátko konečně usnulo, vyšla za ním do obýváku. Opřela se o rám dveří.
„Jak bych mohla zapomenout? Mluvilo se o organizované skupině. O tom, že jste připravovali staré lidi o byty,“ odpověděla napjatě a probodávala ho pohledem, jako by z něj chtěla vyčíst lež.
Stanislav si povzdechl. „A ty jsi tomu uvěřila? Kláro, já o ničem takovém nevěděl. Až později mi došlo, že mě jen využili. Jenže ty už jsi mě nechtěla poslouchat. Vyšetřování všechno prověřilo a propustili mě. Jsem očištěný.“ Sáhl do kapsy a podal jí složený dokument. „Tady to máš černé na bílém. Nejsem vinný.“
Klára papír přejela očima, ale hned se nadechla k další námitce. „A ta taška plná peněz? Viděla jsem ji. Tolik hotovosti přece poctivý člověk doma nemá.“
„Právě že nebyla moje,“ vysvětloval klidně. „Pracoval jsem tehdy v realitní kanceláři, měl jsem spoustu zakázek. Kolega mě požádal, abych mu tu brašnu hodil do auta, že spěchá. Netušil jsem, co v ní je. Nikdy jsem nikoho nepodvedl. Copak si opravdu myslíš, že bych byl něčeho takového schopný?“
Napětí v místnosti by se dalo krájet, když je přerušila Miroslava Křížová. „Tak dost, děti. Budete to rozebírat do rána? Je čas večeře. Kláro, manžel se ti vrátil z dlouhé a těžké cesty a ty ho vyslýcháš jako u soudu. Podívej se na něj – miluje tě. A slušní lidé se někdy zapletou do věcí, které sami nezavinili.“ Zavrtěla hlavou s hranou přísností. „Bez nás byste byli ztracení.“
Když se Miroslava vracela na venkov, zářila štěstím. Sotva otevřela dveře, zvolala na Radomíra Kříže: „Radku, máme vnučku! Jmenuje se Eliška.“
„Vnučku? To myslíš vážně? A co Klára?“ vyhrkl překvapeně.
„Byly tam menší komplikace, ale všechno dobře dopadlo. Máme zdravé děvčátko a skvělého zetě. Klára se Stanislavem už jsou oddaní, jen svatbu oslavíme dodatečně. A ne někde ve městě – tady u nás, pod širým nebem.“
Začala hned plánovat. „Hostů bude dost, děti všechno přivezou. Ty připravíš stoly a lavice, já naložím okurky a upeču koláče.“
Mezitím v malém bytě seděli Klára se Stanislavem v přítmí kuchyně. Objímali se, jako by doháněli ztracený čas.
„Mám obrovské štěstí na tchyni,“ zašeptal Stanislav s úlevným úsměvem. „S takovou ženou se člověk neztratí. Budu jí vděčný do konce života.“
Chtěl ještě něco dodat, ale z vedlejšího pokoje se ozval tichý pláč. Eliška se probudila.
Klára vstala a podívala se na něj s jemným, už klidným pohledem. Ať už je potkalo cokoli, zůstali spolu – a to bylo to nejdůležitější.