„Zbláznil ses? Jaký potrat? Vždyť jsem v šestnáctém týdnu!“
„Tak si to zařiď, jak uznáš za vhodné. Já o žádné dítě na stará kolena nestojím,“ usekl muž chladně, otočil se k ní zády a demonstrativně zesílil televizi.
Ta krutá slova Irenu Pavlíčekovou doslova udeřila. Instinktivně si přitiskla ruku na břicho, jako by chtěla nenarozené dítě ochránit. Chvíli bez hnutí sledovala poletující postavy fotbalistů na obrazovce, ale jejich pohyb pro ni neměl žádný smysl. Pak tiše odešla do kuchyně. Postavila vodu na čaj, bezmyšlenkovitě přejela hadrem po stole a zůstala stát u okna. Hlavou jí vířila jediná otázka: co teď?
Od onoho rozhovoru uplynul víc než rok. Rozhovoru, po kterém už nic nebylo jako dřív. Tehdy měla pocit, že prochází peklem. Dnes cítila, že se věci konečně usadily a ona znovu nachází pevnou půdu pod nohama. Získala sílu pokračovat.
„Mami, večer se stavím a pomůžu ti s Terezou Čermákovou. Je strašně roztomilá, samý úsměv. Ta moje je proti ní tak vážná, ale tvoje je jak panenka,“ štěbetala do telefonu její dcera s nakažlivou lehkostí.
„Děkuju ti. Od rána mě hrozně bolí hlava, nějak to dnes nezvládám,“ odpověděla Irena a promnula si spánky.
Poslední dobou fungovala jen silou vůle. Nedostatek spánku a věčný spěch si vybíraly svou daň. Vychovávat děti ve dvaceti je něco úplně jiného než začínat znovu po pětačtyřicítce.
„Proč jsi mi neřekla dřív? Přiběhla bych hned.“
„Nechtěla jsem vás zatěžovat.“
„Jsme snad cizí? Tak platí, večer jsem u tebe.“
Irena položila telefon a znovu se zadívala z okna. Ještě nedávno ji svíraly pochybnosti, probrečela celé noci. Když se rozhodovala, věděla, že riskuje celý svůj budoucí život. A skutečně – všechno se změnilo. Vzpomínky se jí začaly vracet s neodbytnou silou.
Se Stanislavem Kolářem to nefungovalo prakticky od začátku. Už po několika měsících manželství si uvědomila, jak moc se liší. Uvažovala o rozvodu, jenže matka byla zásadně proti. Tvrdila, že by to byla ostuda. A tak Irena zůstala a snažila se přizpůsobit. Když poprvé otěhotněla, Stanislav náhle obrátil. Choval se k ní přehnaně pozorně.
„Hlavně mi rychle porodíš syna,“ prohlašoval s jistotou.
„A co když to bude holčička?“ ptala se opatrně. „Vždyť pohlaví záleží na muži.“
„Neříkej mi hlouposti. Četl jsem, že rozhoduje poloha při početí. A já věděl přesně, co dělám.“
Někdy měla chuť mu vpálit, že není co dědit. Byt, ve kterém bydleli, patřil její staré babičce, která se přestěhovala k jejím rodičům. Stanislav vydělával sotva průměr, utrácel bez rozmyslu, často se hádal se šéfy a práci střídal častěji, než bylo zdrávo. Přesto si připadal jako pán světa, který má právo rozhodovat o všem. Irena tehdy ještě netušila, kam až ji tahle iluze společného života zavede.