Měla odejít už dávno, to věděla. Kolikrát si tu myšlenku přehrávala v hlavě. Jenže jak se postavit proti vlastní matce, která ji přesvědčovala, že rodina musí držet pohromadě za každou cenu? A teď, když už měli dítě? Připravit ho o otce? Nakonec vždycky ustoupila. Řekla si, že vydrží. A tak vydržela.
Když se narodil syn, byla přesvědčená, že se všechno obrátí k lepšímu. Věřila, že příchod dítěte Stanislava promění. Na čas to tak dokonce vypadalo. Jenže nadšení rychle vyprchalo a on se vrátil ke svému pohodlnému nezájmu. Na její prosby reagoval podrážděně.
„Co po mně vlastně chceš?“ odsekl jednou. „Kojit ho nemůžu a domácnost zvládáš sama. Vadí ti, že si lehnu? Vydrž. Až bude kluk větší, vezmu si ho na starost. Budeme chodit na ryby, kopat do míče.“
„Stačí, když mi občas pomůžeš,“ hlesla a zatnula pěsti tak silně, až se jí nehty zaryly do dlaní. Bolest ji přiměla zasyčet, ale hlas neztišila. „Jen trochu pomoct.“
„Jasně, už běžím,“ rozchechtal se posměšně. „Jsi ženská, tak si užívej svůj svátek na osmého března a jinak se starej. Přeháníš.“
Dodnes si neuměla vysvětlit, proč souhlasila s druhým dítětem. S jedním měla práce nad hlavu a vztah se Stanislavem byl dávno plný trhlin. Přesto kývla, zvlášť když na tom trval. Když lékař oznámil, že čekají dceru, spokojeně si mnul ruce. „Aspoň budou doma dvě ženské. A ve stáří se o nás postarají.“
Během těhotenství se o syna překvapivě staral a Irena si znovu dovolila naději. Možná to přece jen půjde. Jenže po narození dcery se všechno vrátilo do starých kolejí. Začal zůstávat déle v práci a doma pak proseděl večery u fotbalu nebo s ovladačem v ruce. O děti nejevil valný zájem. Syn se časem přestal snažit získat jeho pozornost úplně.
Žili tak, jak žije spousta rodin. Šetřili každou korunu, dovolená byla luxus, všechno se točilo kolem dětí. Na sebe zapomínali. Irena byla vyčerpaná z toho, že většina povinností ležela na ní, a občas se ozvala ostřeji, než by chtěla. Postupem času to ale začalo být snazší – děti vyrostly téměř nepozorovaně, odmaturovaly, vystudovaly.
Dcera se po vysoké škole brzy vdala a brzy nato porodila. Irena jí pomáhala, předávala zkušenosti a s vnučkou trávila každou volnou chvíli. Tu malou bezmezně milovala; bylo to jiné než mateřská láska, klidnější a vědomější. Syn naopak do chomoutu nespěchal. Tvrdil, že čeká na tu pravou a nechce skončit v manželství jen ze zvyku.
Se Stanislavem spolu téměř nemluvili, jen pár slov o praktických věcech, která bylo nutné vyřídit.