V duchu si přehrávala různé scénáře, představovala si, jak by to mohla podat co nejšetrněji. Jednou si dodávala odvahu, vzápětí se jí zmocnily výčitky. Občas se rozplakala a měla pocit, že všechno pokazila. Reakce rodičů ji nepřekvapila, přesto bolela. Otec mlčel, ale matka propukla v pláč a bez váhání se postavila na stranu Stanislava Koláře.
„Kvůli komu jsi zahodila manželství?“ vyjela a ukázala na dceřino zaoblené břicho. „Už máš vnučku, to ti nestačí? Copak se chceš ztrapnit?“
Irena Pavlíčeková sevřela rty. „Mami, nejsem žádná stařena. Pořád jsem mladá žena.“
„Mladá?“ odsekla matka jízlivě. „Podívej se do občanky. To už není věk na takové výstřelky. Lidi se ti vysmějí.“
„Jaké výstřelky? Jaký stud?“ vybuchla náhle Irena a prudce dupnula. „Celý život dělám, co mi radíš ty. Se Stanislavem jsem chtěla odejít už dávno, ale pokaždé jsi mě přesvědčila, že se to nehodí, že je to ostuda. A komu na tom dneska záleží? Nikomu!“
Po hádce s matkou se cítila vyčerpaná. O to víc se obávala rozhovoru s dětmi. Jejich reakce ji však zaskočila. Syn situaci odlehčil vtipem, že se rozhodla podpořit porodnost, jak to doporučují politici. Dcera se zamračila jen na okamžik.
„A co táta?“ zeptala se věcně.
„Tvrdí, že je unavený. Že si chce konečně žít po svém,“ odpověděla Irena tiše.
Dcera se zasmála. „Mami, vždyť ho znáš. On a samostatnost? To ho přejde. Ať chce nebo ne, je to i jeho dítě. O výbavičku se neboj, dostali jsme tolik věcí, že to ani nestíháme využít. A po Veronice Čermákové toho zůstalo víc než dost.“
Dny plynuly, ale Stanislav se nevracel. Irenu to zraňovalo, přesto svého rozhodnutí nelitovala. Říkala si, že všechno zvládne sama. Když přišel čas, narodila se jí hlasitá holčička, která byla svému otci nápadně podobná.
Ani to však s bývalým manželem nepohnulo. Z porodnice ji vyzvedl syn, dcera se zetěm i rodiče. Stanislav nepřišel. Tehdy se definitivně rozhodla – podala žádost o rozvod a o výživné.
Uběhlo sotva půl roku a dozvěděla se, že se znovu oženil. Nevolal, na dceru se neptal a postupně omezil i kontakt se staršími dětmi. Z doslechu věděla, že jeho nová žena má dospělého syna, se kterým tráví spoustu času – jezdí spolu na ryby, sledují fotbal a něco kutí v garáži. To Irenu bodalo u srdce.
Postupně se ale smířila s tím, že čas ukáže, kdo se zachoval správně. Když držela svou malou v náručí a sledovala její spokojený spánek, napadalo ji, že možná právě tohle byl její osud. Získala svobodu, kterou si dlouho upírala, a nový smysl života. Ano, sil už neměla tolik jako dřív a finančně to bylo náročnější. Přesto ani na okamžik nezalitovala, že se rozhodla dítě přivést na svět.