Pohlcená každodenními starostmi si zpočátku ničeho nevšimla. Když se jí opozdila menstruace, mávla nad tím rukou. Přechod, co jiného? Čtyřiačtyřicet už není dvacet, říkala si. Navíc se Stanislavem spolu žili spíš jako spolubydlící než jako manželé; jejich intimita byla tak vzácná, že by se dala zaznamenávat do kalendáře červeným křížkem. Skutečnost jí došla až ve chvíli, kdy ucítila první nepatrné pohyby pod srdcem. Šestnáctý týden.
Když to Stanislav Kolář zjistil, rozhodl se během několika minut. Rozhovoru se chtěl vyhnout, ale nakonec ho vyvolal sám. Podle něj existovalo jediné řešení – těhotenství ukončit. Tvrdil, že v jejich věku by bylo další dítě jen přítěží. Teď je prý čas myslet konečně na sebe. Zvyšoval hlas, naléhal, dokonce vyhrožoval a požadoval, aby to „nějak zařídila“.
„Jak si to představuješ?“ vyjela na něj Irena Pavlíčeková. „Vždyť už je pozdě!“
„Tak ho po porodu dej do dětského domova, mně je to jedno,“ odsekl bezcitně. „Ty ses snad zbláznila? Do důchodu půjdeš a dítě nastoupí do první třídy? Dva jsme sotva vychovali, nespali jsme roky. A teď znovu pleny, probdělé noci a nervy?“
„My?“ zasmála se trpce. „Kdy jsi ty vstával k dětem? Kdy jsi šel na třídní schůzky nebo s nimi dělal úkoly?“
„A kdo vás všechny živil?“ bránil se. „Ty jsi byla pořád na mateřské nebo bez práce. Tady tě propustili, tam taky.“
„Protože byly děti nemocné a já s nimi zůstávala doma,“ připomněla tiše.
„Dost!“ uťal ji. „Mám dvě děti a vnučku, to stačí. Na třetí nemám sílu ani chuť.“ Náhle změnil tón, mluvil klidněji, skoro přemlouvavě. „Podívej se na své zdraví. Vzpomeň si, jak jsme obraceli každou korunu, než dostudovali.“
„Studovali zadarmo,“ namítla.
„Zadarmo škola, ale ne život kolem ní. Cesty, jídlo, oblečení… To snad platili skřítci? Já si chci ještě něco užít. Koupit si loď, spravit zuby, jet aspoň jednou k moři. Nejsem žádný stařec. Kdy mám začít žít?“
Irena cítila, jak se jí do očí derou slzy, ale držela se. „Tak odejdi.“
„Odejdu,“ zamračil se. Šokovalo ho, kam se jejich dlouholeté soužití posunulo. Tolik let spolu vycházeli, a teď ho vyhazuje jako vetřelce. „Přestěhuju se k mámě. A ty si to rozmysli. Buď zůstaneš sama s dítětem, nebo se mnou.“
Na okamžik zaváhala, chtěla něco dodat, snad ho zadržet, ale slova se jí zasekla v krku. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.
„Odejdi,“ zopakovala pevněji.
Když za ním zapadly dveře, dlouho seděla bez hnutí. Hlavou jí vířily myšlenky, jak tu zprávu sdělit rodině. Rodičů se nebála tolik jako vlastních dětí. Nejvíc ji děsilo, co na to řeknou právě oni. Přemítala, jak by se sama zachovala, kdyby se o něčem takovém dozvěděla od své matky…