…a v duchu si dělala starosti, které jí dcera mezi řádky stále nechtěla vyslovit.
Nikdy by ji nenapadlo, že z jejich Kláry, vždycky vzorné studentky a tiché, svědomité holky, bude jednou svobodná maminka. S Radomírem Křížem si přece tolikrát říkali, že jejich dítě má život pevně nalinkovaný – škola, práce, svatba, rodina. Jenže osud si s lidskými plány často pohrává a všechno se dokáže zlomit během okamžiku.
Hned následující ráno zazvonil u dveří zvonek. Miroslava Křížová překvapeně zvedla hlavu. Kdo by to mohl být tak brzy? Otevřela – a na prahu stál mladý muž s širokým úsměvem, jako by se nechumelilo.
„Dobrý den, jdu za Klárou. Je doma?“
Miroslava si ho chvíli měřila pohledem. „Ty ses vrátil z té své služební cesty, viď? To je překvapení. Tak dlouho ses neozval… Pojď dál, když už jsi tady.“
Mladík se lehce zasmál. „Služební cesta? Dá se to tak říct. Byla ale opravdu hodně dlouhá.“
Pak zvážněl. „S Klárou jsme spolu přes půl roku nemluvili. Vyhodila mě. Pohádali jsme se a byla to hlavně moje vina. Chtěl jsem vydělat víc peněz na svatbu, jenže se to celé zvrtlo. Teď je ale všechno jinak a potřebuju s ní mluvit. Vy jste její maminka? Tak to bych měl být slušný – jestli si mě Klára ještě vezme, budete moje tchyně.“ Znovu se pousmál. „Jmenuju se Stanislav Hrubý. Přijde brzy?“
Miroslava znejistěla. „Ty… opravdu nic nevíš?“
„Nevím co?“ zbledl. „Nestalo se něco? Nevdala se snad za jiného?“
„Je vidět, že ta tvoje ‚cesta‘ byla vážně dlouhá,“ odvětila a ustoupila ode dveří. „Pojď dál, posaď se a všechno mi hezky popořádku vysvětli.“
Stanislav bez odporu poslechl. Bylo zřejmé, že mu na Kláře stále záleží.
Když Klára vyšla z porodnice s malou Eliškou v náručí, prudké jarní slunce ji oslnilo natolik, že na okamžik zavřela oči. Rozhlížela se po parkovišti. Maminka přece říkala, že na ni počká u východu a že se nemá lekat ničeho, co uvidí.
„Klárko, tady jsme!“ ozval se známý hlas.
Otočila se – a vedle Miroslavy stál Stanislav.
„Teď nic neříkej,“ přerušila ji matka rázně. „Stanislav nás odveze domů a tam si všechno vyříkáte. A laskavě mu dej šanci. Lepšího tátu pro Elišku bys těžko hledala. Pohádali jste se, dobře. Ale teď máte dítě.“
„Mami, ty nevíš, do čeho byl zapletený,“ vyhrkla Klára potichu, aby nevzbudila malou. „Podílel se na podvodech, obírali staré lidi o byty. To je odporné!“
Miroslava zavrtěla hlavou. „Dcero, myslíš si, že znáš celý příběh. Ale neznáš. Pojedeme domů a tam ti Stanislav všechno vysvětlí do posledního detailu.“