— Jaký dluh po mně tvoje matka vlastně chce? Nic jsem si od ní nepůjčila, — Kateřina Kovářová s tupým plesknutím hodila na stůl list vytržený ze sešitu. — Tomáši, vysvětlíš mi, kde se vzalo těch dvě stě čtyřicet tisíc? To jsme si u ní brali hypotéku?
Tomáš Kratochvíl seděl naproti ní a působil jako kluk přistižený při průšvihu. Ramena měl svěšená, pohled sklopený a bříškem prstu přejížděl po okraji papírového ubrousku.
— Katko, nezačínej hned zostra. Máma má pocit, že je teď všechno drahé. Sama vidíš, kolik stojí běžný nákup. Rozhodla se předělat elektroinstalaci a firma jí poslala rozpočet, ze kterého se jí zatočila hlava. Úspory nestačí. Tak si řekla, že… srovná rodinné účty.
— Srovná účty? — Kateřina zvedla papír mezi dvěma prsty, jako by byl potřísněný něčím podezřelým. — Tak se podívejme na ten její „finanční plán“. Bod jedna: „Kočárek, dovoz ze zahraničí, dar — 45 000 Kč. Po započtení inflace a opotřebení — 60 000.“ Tomáši, vždyť nám ho dala k narození Adama Petříčka! S balónky a přípitkem na zdraví vnuka!
— Tvrdí, že to byla investice do našeho pohodlí. A teď prý potřebuje investici ona. Pomoc se má točit dokola.
— Výborně, pokračujeme, — přejela Kateřina nehtem po seznamu níž. — „Hlídání o víkendech. Sazba 500 korun za hodinu. Celkem za dva roky…“ To myslí vážně? Účtuje si hraní domina s vlastním vnukem?
— Říkala, že obětovala svůj volný čas, který mohla využít výdělečně. Třeba plést svetry na zakázku. Tak to prostě bere. Má takové… podnikatelské uvažování.
V tu chvíli se v zámku ozvalo suché cvaknutí klíče. Marcela Kučeraová měla vlastní sadu „pro jistotu“, přestože žádná skutečná pohroma jejich rodinu nikdy nepostihla — jen tyhle citové exploze.
Dveře do kuchyně se otevřely a ona vstoupila sebejistě, s novou koženou kabelkou nesenou před sebou jako štít. Přejela pohledem stůl, všimla si listu papíru a spokojeně přikývla, aniž by ztrácela čas pozdravem.
— Vidím, že jste se s tím už seznámili.